Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti TRANSCONSULT INTERNATIONAL s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Janem Škeříkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 47 Co 211/2011 ze dne 30. července 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu a domáhá se jeho zrušení. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu I. stupně, byl napadeným usnesením odvolacího soudu potvrzen výrok II. usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 215 C 55/2010 ze dne 14. května 2010. Tímto rozhodnutím, po té, co po podání žaloby stěžovatel v postavení žalovaného zaplatil žalovanou částku a žalobce vzal žalobu zpět, soud I. stupně zastavil dané řízení podle § 96 odst. 2 o. s. ř. a podle ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. stanovil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 630,- Kč. Potvrzující výrok o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud v podstatě tím, že důvodnost žaloby je třeba z pohledu aplikovaného ustanovení posuzovat procesně, z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavku žalobce. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatě s odkazem na skutkové okolnosti dané věci, které podrobně popisuje, oponuje závěru obecných soudů o důvodnosti podané žaloby s tím, že soudy postupovaly formálně a v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, když neposoudily věc v širších souvislostech.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94: in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, vydání 1, č. 5, Praha 1995). Totéž platí i pro rozhodnutí o nákladech řízení, kdy obecný soud aplikuje v rozhodnutí jiné ustanovení, než to, které by měl podle přesvědčení stěžovatele použít, a užití aplikovaného ustanovení řádným způsobem zdůvodní. Tak se také v posuzovaném případě, kdy, jak nutno dodat, obecné soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy a ustálenou soudní praxí i judikaturou, stalo a na zdůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu lze zcela odkázat. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele zjištěn nebyl a Ústavní soud proto jeho stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu