I. ÚS 3733/18

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením rozhodl soud prvního stupně, že dovolací řízení se zastavuje a žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka podala 27. 11. 2017 dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2017 č. j. 22 Co 1306/2017-205. Předpokladem předložení spisu Nejvyššímu soudu je uhrazení soudního poplatku za dovolání, k čemuž do dne vydání rozhodnutí nedošlo. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka svoji poplatkovou povinnost nesplnila, bylo dovolací řízení podle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastaveno pro marné uplynutí lhůty pro úhradu soudního poplatku. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Podle stěžovatelky soud prvního stupně porušil § 50b odst. 4 o. s. ř., neboť doručoval pouze jejím právnímu zástupci a nikoli též přímo jí. Úhrada poplatku podle stěžovatelky spadá do kategorie osobní činnosti, neboť stěžovatelka měla osobně zaplatit soudní poplatek. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 308/01 a II. ÚS 118/02.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

V nyní posuzovaném případě jsou rozhodnutí soudů obou stupňů srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. Ústavní soud nenalezl důvody k přehodnocování jejich závěrů. Postup soudů je ostatně v souladu se stávající judikaturou Ústavního soudu. V případě stěžovatelky se totiž nejedná o totožnou situaci, jakou řešil Ústavní soud v nálezech sp. zn. 308/01 a II. ÚS 118/02, na které stěžovatelka odkazuje. V těchto, jakož i v dalších nálezech (např. sp. zn. IV. ÚS 238/99, I. ÚS 558/99, II. ÚS 177/2000, II. ÚS 217/2000, II. ÚS 318/2000, IV. ÚS 48/01, IV. ÚS 292/01, IV. ÚS 647/02 a III. ÚS 715/02) Ústavní soud zaujal stanovisko, že výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo nutno doručit nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému. Nosný důvod těchto rozhodnutí však nespočívá v tom, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by jej mohl podle § 49 odst. 1 o. s. ř. vykonat jen účastník osobně. Nosným důvodem všech těchto vyhovujících nálezů bylo, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které je důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat opravný prostředek. Vzhledem ke krátkým lhůtám k podání správní žaloby mělo zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku zpravidla za následek definitivní ztrátu možnosti bránit se proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy. Z pohledu ústavního práva je tedy významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v rámci odvolacího řízení. Jednoinstanční řízení o správní žalobě nedávalo totiž soudům možnost vzít tuto skutečnost v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté o. s. ř. Ústavní soud ostatně na rozdíly mezi tehdejší úpravou správního a civilního soudnictví opakovaně poukazoval; např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 292/01 konstatoval, že "... podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku."

Ústavní soud ostatně v tomto smyslu judikuje již konstantně a ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost odmítá právě s poukazem na výše nastíněnou argumentaci (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 590/02 a II. ÚS 671/02).

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu