I. ÚS 376/99

Odůvodnění

Navrhovatelé se ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 30. 7. 1999, domáhali přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co 15/99, ze dne 11. 5. 1999. Tímto rozsudkem byl částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 8 C 100/97, ze dne 14. 9. 1998.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že postupem soudu II. stupně byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud musel zabývat otázkou její přípustnosti.

Jak vyplývá z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Jak však vyplývá ze sdělení stěžovatelů a z kopie podaného dovolání, odvolací soud vyslovil ve svém rozsudku přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu. Z obsahu ústavní stížnosti i z obsahu dovolání pak vyplývá, že stěžovatelé dovolání dne 7. 7. 1999 skutečně podali.

Je tedy nepochybné, že právě dovolání je v tomto případě tím posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatelů, který má na mysli již citované ustanovení zákona o Ústavním soudu.

Protože tedy stěžovatelé podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dosud nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, nezbylo Ústavnímu soudu nic jiného, než návrh jako nepřípustný s odvoláním na § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. března 2000