I. ÚS 3770/18

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Napadeným rozhodnutím nebylo vyhověno její námitce věcné nepříslušnosti ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 21/2017 s odůvodněním, že předmětný spor není incidenčním sporem, ale sporem na vydání bezdůvodného obohacení, a proto jsou v souzené věci k projednání a rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o. s. ř. Z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že v nyní posuzované věci se žalobce domáhá po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení, a to finančních prostředků týkajících se konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 26/2003, když stěžovatelka, poté, co byla zproštěna funkce konkursního správce, žalobci jako nově ustanovenému správci tyto finanční prostředky nepředala, a to i přesto, že jí byla tato povinnost uložena konkursním soudem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že při rozhodování o věcné příslušnosti nelze přehlížet konkursní řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 92 K 26/2003, které dosud nebylo skončeno, a zohlednit jeho následky. Podle ní vrchní soud svým rozhodnutím umožňuje, aby o povinnosti předat agendu konkursního správce bylo rozhodnuto dvakrát a tím byla stěžovatelce dvakrát uložena stejná povinnost. Stěžovatelka dále namítá, že vrchní soud své usnesení nedostatečně odůvodnil, neboť se nevypořádal s jejími námitkami spočívajícími v argumentu, že pravomoc nad řádným plněním povinností konkursních správců má pouze konkursní soud. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. V nyní posuzované věci vrchní soud dostatečně srozumitelně objasnil důvody, které jej vedly k závěru, že předmětný spor není incidenčním sporem, ale civilním sporem na vydání bezdůvodného obohacení. Posouzení způsobu, jakým se má správce konkursní podstaty domáhat vydání bezdůvodného obohacení, spadá pod výklad podústavního práva, k jehož přehodnocování není Ústavní soud povolán (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 3474/18 v obdobné věci téže stěžovatelky). Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu