Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., t. č. Věznice Nové Sedlo, [PSČ obec], zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem, se sídlem [adresa] 1, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 3. 2013, č. j. 6 Nt 4210/2013-32, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 7 To 295/2013, za účasti Okresní soudu v Mostě a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2013, stěžovatel, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody uloženého v délce 14 let, pro jehož výkon byl původně umístěn do věznice se zvýšenou ostrahou, napadl usnesení Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 3. 2013, č. j. 6 Nt 4210/2013-32 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla podle § 57 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") zamítnuta jeho žádost o přeřazení z věznice s ostrahou do věznice s dozorem. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 7 To 295/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu. Dle § 57 odst. 6 trestního zákoníku "na návrh odsouzeného, který ve věznici určitého typu vykonal nepřetržitě alespoň jednu čtvrtinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců, může soud rozhodnout o jeho přeřazení do věznice s mírnějším režimem." Stěžovatelovu žádost soudy zamítly s tím, že stěžovatel nesplňuje podmínku nepřetržitého výkonu čtvrtiny uloženého trestu v příslušné věznici. Stěžovatel však tvrdí, že není jasné, jak toto ustanovení aplikovat v případě opakovaných přeřazení. Soudy vykládají toto ustanovení tak, že od každého přeřazení musí uplynout jedna čtvrtina trestu. Dle stěžovatele však soudy mohly pro případ opakovaných přeřazení zvolit i jiný, pro něj výhodnější, výklad zákona a vykonání této čtvrtiny před dalším přeřazením nepožadovat. Stěžovatel je přesvědčen, že jestliže tak soudy neučinily, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný právní názor ohledně právního výkladu určitého ustanovení nějakého právního předpisu, postrádá jakýkoliv ústavní rozměr. To pak tím spíše, že výklad zaujatý obecnými soudy v nynější věci je zcela v souladu s ustálenou soudní praxí. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu