Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem [adresa] Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2025 č. j. 33 Cdo 2815/2025-333 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 7. 5. 2025 č. j. 72 Co 196/2024-283, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě jako účastníků řízení a J. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Vedlejší účastník se po stěžovateli domáhal zaplacení částky 246 365,65 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou žalobu zamítl. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhověl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro vady (§ 241b odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatel podle Nejvyššího soudu nevymezil, který z důvodů uvedených v § 237 o. s. ř. má založit přípustnost dovolání. Uvedl pouze, že dovolání má za přípustné, neboť směřuje proti výrokové části rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem I.
2. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu. Tvrdí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je projevem "přílišného formalismu", a proto porušuje stěžovatelovo právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel považuje "odmítnutí dovolání jako disproporční". Je toho názoru, že v podaném dovolání zcela jasně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nad rámec toho Ústavní soud ve stručnosti uvádí následující.
4. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že vymezí-li účastník řádně předpoklady přípustnosti dovolání, a Nejvyšší soud přesto dovolání odmítne jako vadné, může dojít k porušení základních práv dovolatele (nález sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 17). Stěžovateli však nelze přisvědčit, že by taková situace nastala ve zde posuzované věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále směšuje otázky skutkové a právní. Tvrdí např. že právní otázkou, která zakládá přípustnost dovolání, je tvrzení: "Žalobce při předání a převzetí poskytnutého plnění věděl, že vychlazovací smyčka není napojena a znal stav domu z hlediska otopného systému a rozvodů vody a také znal projektovou dokumentaci a schémata otopného systému. Pokud žalobce oproti žalovanému tvrdí, že nezapojení vychlazovací smyčky je vadou, za kterou žalovaný odpovídá, neměl předmět plnění převzít dne 18. 10. 2019 bez výhrad. Za této situace nelze žalobci právo na zjevné vady ve smyslu ust. 2605 odst. 2 obč. zák. přiznat, když žalovaný od počátku řízení opakovaně namítal, že právo ze strany žalobce nebylo uplatněno včas".
5. Ústavní soud se však ztotožňuje s Nejvyšším soudem v tom, že z citované formulace, ani jiných pasáží z dovolání, odkazovaných stěžovatelem, žádná právní otázka ve smyslu § 237 o. s. ř. neplyne. Stěžovatel přehlíží, že přípustnost dovolání nemůže založit pouhé tvrzení o "nesprávném právním posouzení věci". Optikou stěžovatele by nesprávným právním posouzením mohlo být fakticky cokoli, jelikož odlišné hodnocení skutkových okolností vede v konečném důsledku k jinému právnímu závěru o důvodnosti žaloby. Takto však dovolatel - řádně zastoupený advokátem - přípustnosti dovolání docílit nemůže. Dovolatel je povinen uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti, uvedených v § 237 o. s. ř., spatřuje jako naplněný, a z jakých důvodů tomu tak podle něj je, jak již stěžovatele upozornil Nejvyšší soud v napadeném usnesení (podrobněji k tomu srov. bod 16 nálezu sp. zn. I. ÚS 1564/23).
6. Co se týče rozsudku krajského soudu, Ústavní soud se jím nemohl podrobněji zabývat. Nevymezil-li stěžovatel řádně předpoklady přípustnosti dovolání, pak ve skutečnosti nevyčerpal opravné prostředky, které mu zákon poskytuje. V takovém případě je Ústavní soud oprávněn zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud správně odmítl dovolání jako vadné, resp. zda tento závěr Nejvyššího soudu není protiústavní a svévolný (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3142/25). Ústavní stížnost proti předcházejícím rozhodnutím - v tomto případě proti rozsudku krajského soudu - je nepřípustná. Není navíc zřejmé, zda ústavní stížnost skutečně směřuje také proti rozsudku krajského soudu. Stěžovatel v záhlaví ústavní stížnosti tvrdí, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, následně však argumentačně brojí pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. Nakonec v petitu ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí porušení základních práv výhradně usnesením Nejvyššího soudu, avšak následně v rozporu s tím navrhuje zrušení pouze rozsudku krajského soudu. Ústavní stížnost je v tomto směru zmatečná a, obdobně jako dříve podané dovolání, je na hraně projednatelnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti a částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti však Ústavní soud nepovažoval za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vad a upřesnění petitu, jelikož takový postup by vedl k totožnému výroku Ústavního soudu.
7. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu