Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelů ing. M. B., a PhDr. O. B., obou zastoupených JUDr. O. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 5. 1998, čj. 2 Cdon 1658/96 - 40,
takto:
Výrok
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 26. 8. 1998 , označeným jako ústavní stížnost.
Soudce zpravodaj nejprve posuzoval, zda ústavní stížnost byla podána včas podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Zjistil, že návrh ústavní stížnosti směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 5. 1998, čj. 2 Cdon 1658/96 - 40, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů.
Soudce zpravodaj zjistil, že žaloba stěžovatelů o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 2. 1996, čj. 4 C 817/95 - 17. Tento rozsudek Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudkem ze dne 2. 7. 1996, čj. 28 Co 284/96 - 28.
Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, i když odvolací soud nevyhověl jejich návrhu, aby vyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého potvrzujícího rozsudku.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, takže se musí vždy zabývat jeho přípustností, zejména když § 236 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští. Dovolací soud nedospěl k závěru, že v rozhodnutí soudů se jedná o otázku, která má po právní stránce zásadní význam a za procesní situace, kdy dovolání není přípustné, předložené dovolání odmítl.
Soudce zpravodaj musel proto vyjít z toho, že výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 1996 byl posledním prostředkem, který zákon k ochraně stěžovatele poskytl a který také nabyl právní moci. S ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost byla podána v srpnu 1998, tj. před novelou zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 77/1998 Sb., posuzoval Ústavní soud běh lhůty podle tehdejší úpravy. Podle ustanovení § 72 odst. 1 citovaného zákona v původním znění lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů, přičemž tato lhůta začíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatelům poskytuje.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelé nebyli úspěšní ve věci dovolání a že právní moci nabyl rozsudek krajského soudu již v roce 1996, takže podání ústavní stížnosti v roce 1998 je nepochybně opožděné.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 1998 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu