Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové a soudců Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti H. E., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2025 č. j. 14 Co 351/2025-99 a výroku IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2025 č. j. 22 C 115/2024-61, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem [adresa] Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení. Vychází ze sporu o náhradu nemajetkové újmy stěžovatelky za nepřiměřenou délku soudního řízení. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že soud prvního stupně přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 27 591,50 Kč. Odvolací soud tuto částku změnil na 26 623,50 Kč a za náhradu nákladů odvolacího řízení jí přiznal 7 816,60 Kč.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy tímto porušily její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 1, čl. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka spatřuje porušení těchto práv v nákladových výrocích soudů, které vycházejí z nového ustanovení § 9a odst. 2 advokátního tarifu. Toto ustanovení podle ní nepřípustně znevýhodňuje nároky proti státu (podle zákona č. 82/1998 Sb.) oproti zásahům do osobnostních práv, a to navzdory judikatuře Nejvyššího soudu, která tyto újmy považuje za materiálně totožné. Zatímco u osobnostních práv je stanovena minimální tarifní hodnota 65 000 Kč, u nároků proti státu váže odměnu na výši přiznané peněžité náhrady (max. 500 000 Kč), čímž u nízkých částek údajně vede k nepřiměřeně nízké odměně a vytváří paradox, kdy za nižší formu odškodnění (omluva či konstatování porušení) je přiznána vyšší odměna než za peněžitou náhradu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že v posuzovaném případu neshledal závažné (mimořádné) důvody, které by odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [např. nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), bod 11]. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), bod 11, a judikatura tam citovaná]. Uvedené platí tím spíše ve věcech bagatelních [citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla, jakou výši náhrady nákladů jí podle jejího mínění měly obecné soudy přiznat. Z okolností případu je však zřejmé, že rozdíl mezi požadovanou a přiznanou částkou je bagatelní ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (viz zástupci stěžovatelky známá usnesení ze dne 12. listopadu 2025 sp. zn. II. ÚS 3137/25, bod 15, a ze dne 12. listopadu 2025 sp. zn. II. ÚS 3131/25, bod 19). Bylo tak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila, v čem tkví (zcela) mimořádné okolnosti, které by případu dodávaly ústavněprávní význam, typicky přesahem vlastních zájmů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Takové argumenty však stěžovatelka nepředložila. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky. K návrhu stěžovatelky na zrušení § 9a odst. 2 advokátního tarifu Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu