Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Š. S. a 2) M. H., proti celé řadě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a dalších státních orgánů, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 21. 12. 2011 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatelé navrhli zrušení "dosavadních nezákonných soudních rozhodnutí od 01.07 2003 až do dnešní doby" a namítali podjatost soudců a ostatních státních orgánů. Zároveň stěžovatel uvedl, že vystupuje jako zástupce stěžovatelky M. H. Ústavní stížnost sepsal sám a uvedl způsob, jak mu mají být písemnosti doručovány.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a shledal, že tomu tak není.
Stěžovatelé nerespektovali ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který ukládá fyzickým i právnickým osobám povinnost být v řízení zastoupen advokátem. Z evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé podali od roku 2005 k Ústavnímu soudu na 27 ústavních stížností, z nichž nejméně 17 bylo odmítnuto pro neodstranění vad, protože nebyli při řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem. Z mnoha řízení, vedených k návrhu stěžovatelů před Ústavním soudem, tedy vyplývá, že stěžovatelé byli již opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučováni.
Ústavní soud vychází z názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení i dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze totiž předpokládat, že takto dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé v paměti stěžovatele zafixovat poznání, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Za této situace by bylo další poučování stěžovatelů o stejných povinnostech jen neefektivním a formalistickým konáním.
Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj, za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, návrh stěžovatelů odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. František Duchoň soudce Ústavního soudu