Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti O. K., právně zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014 č. j. 29 Cdo 3152/2014-94, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2013 č. j. 5 Cmo 388/2013-49 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013 č. j. 47 Cm 482/2011-34, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního, řádu ve slovech "náhradní doručení je vyloučeno", takto:
Výrok
Ústavní stížnost i návrh se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 12. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 16. 7. 2013 mu bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce sp. zn. 164 EX 474/13 ze dne 17. 4. 2013. Z tohoto vyrozumění stěžovatel zjistil, že proti němu bylo vedeno směnečné řízení u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou 47 Cm 482/2011, když směnečný platební rozkaz, jímž bylo řízení skončeno, má být v právní moci a vykonatelný, ačkoliv nebyl stěžovateli nikdy řádně doručen do vlastních rukou. Proto požádal Městský soud v Praze o rozhodnutí o neúčinnosti doručení. Městský soud v Praze ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací stěžovateli nevyhověly. Stěžovatel přitom argumentoval, že se v době doručování směnečného platebního rozkazu na adrese, na kterou mu soud doručoval, nezdržoval. Nezdržoval se ani na adrese, na kterou byla zřízena dosílka, protože byl nemocen a upoután na lůžko a léčil se v bytě svých rodičů. Stěžovatel namítal, že i přesto, že byla zřízena dosílka, k dosílání nedocházelo. Pokud by se mohl seznámit se směnečným platebním rozkazem, podal by do směnečného platebního rozkazu ihned námitky, neboť požadavek žalobce je neoprávněný - zejména z toho důvodu, že dluh neexistoval.
3. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 243c věty první o. s. ř., neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentačně brojí pouze proti usnesení vrchního a městského soudu, a to tak, že pokud měl zajištěnu dosílku, pak měla být dle jeho názoru provedena a soud ji neměl vylučovat. Vyvěšení směnečného platebního rozkazu na úřední desce soudu fakticky znamenalo, že se stěžovatel s doručovanou listinou neseznámí, neboť v daném období nebyl schopen ze zdravotních důvodů kontrolovat úřední desku Městského soudu v Praze. Vůči usnesení Nejvyššího soudu, který rozhodoval o posledním prostředku k ochraně práva stěžovatele (dovolání), žádnou konkrétní námitku neuvádí.
5. Stěžovatel ústavní stížnost spojil rovněž s návrhem na zrušení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního, řádu ve slovech "náhradní doručení je vyloučeno". Právní argumentaci k tomuto návrhu však ústavní stížnost neobsahuje.
6. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud je přesvědčen, že svým rozhodnutím nebo postupem, jenž mu předcházel, ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil. K návrhu stěžovatele na zrušení části ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., vylučující možnost náhradního doručení směnečného platebního rozkazu, Nejvyšší soud podotýká, že právní úprava účinná v době doručení směnečného platebního rozkazu, kterým byla v projednávané věci uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobci uplatněné směnečné nároky, náhradní doručení směnečného platebního rozkazu připouštěla (srov. § 175 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013). Městský soud v Praze uvedl ve vyjádření skutečnosti osvědčující, jakým způsobem byl směnečný platební rozkaz stěžovateli doručován. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že posuzoval, zda bylo uvedené rozhodnutí řádně doručeno. Ohledně této otázky přijal odvolací soud závěr, že při doručování bylo postupováno v souladu s občanským soudním řádem, s tím, že právní úprava v tomto předpise obsažená, kterou je soud vázán, nemůže být modifikována ujednáními mezi adresátem a doručujícím orgánem (smlouvou o dosílce). S námitkami stěžovatele vztahujícími se k průběhu doručování, které jsou i obsahem ústavní stížnosti, se odvolací soud v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal. Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud k replice stěžovateli, který v ní poté uvedl, že považuje ústavní stížnost i nadále za důvodnou.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Dovolání bylo odmítnuto pro vady s odůvodněním, že stěžovatel nedostál své povinnosti plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř., když neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatele k protiústavnosti tohoto usnesení v ústavní stížnosti absentuje, Ústavní soud pouze ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není a že právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
9. Jinak je tomu však u rozhodnutí vrchního a městského soudu. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání (§ 72 odst. 4 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě, a to i tehdy, kdy sice dovolání podal, avšak nikoli řádně, a proto bylo dovolacím soudem oprávněně odmítnuto jako vadné, je třeba na jeho ústavní stížnost, pokud směřuje rovněž proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu, nahlížet jako na nepřípustnou. 10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Stejně tak musel být odmítnut i návrh s ústavní stížností spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2015
Ludvík David, v. r. předseda senátu