I. ÚS 3911/19

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 8. 12. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 0 Nc 1580/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 25 Co 376/2016, byla nezletilá dcera stěžovatelky a J. M. svěřena do péče matky (stěžovatelky). Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 0 P 86/2017, byla schválena dohoda rodičů o styku otce s nezletilou dcerou D. Usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 0 P 86/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 20 Co 306/2018, soud nařídil předběžné opatření, jímž byla nezletilá do pravomocného skončení řízení o změnu výchovného prostředí svěřena do péče otce. Důvodem pro vydání předběžného opatření byla ta skutečnost, že matka bez souhlasu otce změnila své bydliště, když se s dcerou odstěhovala do vzdáleného města, aniž by k tomu měla vážné důvody. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 0 P 86/2017, byla nezletilá D. svěřena do péče otce, byl upraven styk matky s dcerou, byla určena adresa trvalého pobytu nezl. dcery a bylo určeno, kde bude dcera plnit školní docházku. Tímto rozsudkem soud zcela vyhověl návrhu otce, kdy po provedeném dokazování dospěl k závěru, že je důvod pro změnu původního rozhodnutí ve věci. K odvolání stěžovatelky byl rozsudkem soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu potvrzen. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nové bydlení ve městě L. zvolila po zralé úvaze v zájmu nezletilé dcery a s podporou opatrovníka dcery tak, aby obě její dcery mohly chodit do stejné školy. Napadeným rozsudkem byla nezletilá dcera vytržena ze svého dosavadního prostředí, v němž žila od svého narození se svojí polorodou sestrou V. Po celou dobu řízení setrvala na svém stanovisku, že si přeje zůstat v péči matky. Obecné soudy nezjišťovaly názor nezletilé dcery na projednávanou věc. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že prvotním důvodem pro změnu původního rozhodnutí, kdy dcera byla v péči matky, je pouze ta skutečnost, že se matka bez souhlasu otce odstěhovala s dcerou do vzdáleného místa bydliště. Tento postup matky přitom nelze stavět nad zájem dítěte a rozhodnout, že v jeho důsledku bude realizována změna výchovného prostředí, a to přesto, že nezletilá dcera opakovaně sdělila, že chce žít se svojí matkou a polorodou sestrou. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by obecné soudy v projednávaném případě nemohly provést výslech nezletilé. Odvolací soud se podle stěžovatelky nevypořádal se sdělením opatrovníka, který v rámci odvolacího řízení sice navrhnul svěřit nezletilou dceru do péče otce, ale poukázal na to, že nezletilá byla v posledním roce vystavena velmi silné psychické zátěži, neboť si přeje být v péči matky, ale na základě vydaného předběžného opatření byla svěřena do péče otce. Stěžovatelka je přesvědčena, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s odůvodněním kritérií pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte a omezily se pouze na konstatování, že to byla stěžovatelka, kdo se bez souhlasu otce i s nezletilou dcerou odstěhoval do vzdáleného města. Soudy nezkoumaly, jaký dopad bude mít jejich rozhodnutí na psychický vývoj nezletilé dcery, která byla od svého narození zvyklá na osobní péči matky, na kterou je silně citově vázána.

III. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech svěření dětí do péče a stanovení styku s nimi. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Ústavní stížnost je svým obsahem opakováním polemiky se skutkovými zjištěními okresního soudu, které převzal krajský soud. Z ústavněprávního pohledu je podstatnou především ta skutečnost, že krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, které skutečnosti považovaly soudy v projednávané věci za podstatné a jakým způsobem je hodnotily. Je sice pravdou, že nezletilá vyjádřila své přání žít s matkou a svojí polorodou sestrou, nicméně s ohledem na její věk mohly obecné soudy jejímu názoru přikládat jen omezenou váhu. Je tomu tak proto, že nezletilá nemůže objektivně dohlédnout všech souvislostí případu. Není pochyb, že změna výchovného prostředí představuje pro nezletilou psychickou zátěž, ovšem na druhou stranu se jedná v jejím životě i o určitý stabilizující prvek. Stěžovatelka jak v řízení před obecnými soudy, tak konečně ani v ústavní stížnosti neuvedla žádné racionální důvody, jež by svědčily o tom, že přestěhování nezletilé do vzdálenosti cca 200 km od bydliště otce nebylo svévolné. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatelka o změně bydliště nezletilé s otcem vůbec nejednala a podstatným způsobem tak ztížila styk dcery s otcem. Stěžovatelce nelze dát zapravdu, že by se obecné soudy řádně nevypořádaly s nejlepším zájmem dítěte. Byla to právě stěžovatelka, kdo vlastním protiprávním jednáním nebrala na nejlepší zájem dítěte ohled. Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu je ústavně konformní a z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud fakticky upřednostnil projednávání předmětné ústavní stížnosti, nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, jakož i práva její nezletilé dcery, zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Z přiloženého podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem č. j. 0 P 86/2017-408 ze dne 9. 5. 2019 rozhodl, že nezletilá dcera stěžovatelky D. H. se svěřuje do péče otce (výrok I.) a že stěžovatelka je s účinností od 2. 10. 2018 povinna přispívat na výživu nezletilé 1 000 Kč měsíčně (výrok II.). Dále soud uložil stěžovatelce uhradit dlužné výživné (výrok III.), upravil styk nezletilé se stěžovatelkou (výrok IV.), určil adresu trvalého bydliště nezletilé (výrok V.) a stanovil, kde bude nezletilá plnit školní docházku (výrok VI.). Ve výrocích VII. až IX. pak rozhodl o nákladech státu a účastníků řízení.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem č. j. 20 Co 204/2019-455 ze dne 1. 10. 2019 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou jeho výroku III. o dlužném výživném, který s ohledem na aktuální výši dlužné částky změnil. Odvolací soud znovu poté rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i o nákladech odvolacího řízení.

Dle § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nemůže rodič dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka. Dle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, je dítě v řízení ve věcech soudu péče o nezletilé zastoupeno opatrovníkem, kterého soud pro řízení jmenuje. Opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.

V řízení o ústavní stížnosti má nezletilá [nezletilý] postavení vedlejšího účastníka řízení a její zákonní zástupci, otec (jako vedlejší účastník) a matka (jako stěžovatelka) jsou rovněž účastníky řízení. Protože by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů, je nutno ustanovit nezletilé kolizního opatrovníka. S ohledem na povahu věci se jeví jako nejvhodnější opatrovník příslušný orgán vykonávající sociálně právní ochranu dětí (v daném případě odbor sociálních věcí Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou), který nezletilou zastupoval v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud proto rozhodl usnesením tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. 1. 2020

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu