Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 44 Co 310/2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. 2. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo zastaveno odvolací řízení podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř., tj. z důvodu nedostatku podmínky řízení. Shledaný nedostatek podmínky řízení měl podle odvolacího soudu spočívat ve skutečnosti, že stěžovatel původně umístěný v ústavu zdravotní péče byl dne 13. 4. 2007 propuštěn, čímž podle obecného soudu údajně odpadly procesní podmínky pro jeho rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení svých ústavně zaručených základních práv garantovaných čl. 8, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1, 4 a 5, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato tvrzení podepřel argumentací, podle které i sebekratší omezení osobní svobody musí podléhat přezkumu ze strany soudů bez ohledu na to, zda v okamžiku rozhodování již osobní svoboda jednotlivce omezena není. Stěžovatel v ústavní stížnosti explicitně uvedl, že ústavní stížnost považuje za přípustnou, neboť nemá k dispozici efektivní opravný prostředek než právě ústavní stížnost. Stěžovatel by údajně mohl podat dovolání, které by však Nejvyšší soud mohl odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení. Stěžovatel je pak i přesvědčen, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť praxe soudů týkající se detence ve zdravotnických zařízeních je ryze formalistická, což dokládá statistikou rozhodovací činnosti soudů za rok 2006, z níž vyplývá, že z celkového počtu řízení pouze minimum v řádu jednotek vede k závěrům o nezákonnosti detence. V podání ze dne 26. 2. 2008 pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [srov. v § 75 odst. 1 věta za středníkem a též v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu uvedené výjimky z této zásady].
Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nedostatek podmínek řízení. Podle ust. § 229 odst. 4 o. s. ř. je opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí žaloba pro zmatečnost (srov. i kol.: Občanský soudní řád, komentář - II. díl, C.H. Beck, 7. vyd. 2006, str. 1197 a násl.). Za těchto okolností Ústavní soud konstatoval, že posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatele, byla žaloba pro zmatečnost. Jejím podáním a vyčerpáním je proto podmíněno podání přípustné ústavní stížnosti [§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud si je vědom judikatury obecných soudů, na níž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal, a rovněž si je vědom požadavků vyplývajících z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. To však nic nemění na tom, že před podáním ústavní stížnosti je stěžovatel povinen vyčerpat všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Statistika předložená stěžovatelem k podpoře tvrzení, že ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, je s ohledem na obsah ústavní stížnosti zavádějící v tom, že neilustruje praxi obecných soudů, pokud jde o zastavování řízení v případě již netrvajícího omezení osobní svobody, nýbrž se týká již samotného meritorního posuzování zákonnosti či nezákonnosti detencí. V případě ústavní stížnosti stěžovatele však nejde o zpochybnění zákonnosti (ústavnosti) vlastního omezení osobní svobody, ale o tvrzenou neústavnost procesního rozhodnutí, kterým se obecný soud odmítl meritem věci zabývat. Jinak řečeno, předložená statistika ilustruje otázku, kterou by se Ústavní soud v případě připuštění ústavní stížnosti tak jako tak nezabýval a zabývat ani nemohl. Naopak, pokud jde o otázku posouzení procesních podmínek řízení, sám stěžovatel uvedl, že existují obecné soudy (Městský soud v Praze či Krajský soud v Ostravě), které i v situaci propuštění jednotlivce z detence řízení nezastavují a naopak považují za nutné i v takové situaci zákonnost omezení osobní svobody přezkoumávat.
Vzhledem k výše uvedenému soudci zpravodajovi nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možno vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť nebyly splněny podmínky ust. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 18. března 2008
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj