I. ÚS 394/97

Odůvodnění

napadeného usnesení a uvedl, že toto usnesení není v rozporu s Listinou. Městský soud netrval na ústním jednání před Ústavním soudem.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření odmítl stěžovatelovo tvrzení o jeho náhodném zadržení policisty dne 15. 7. 1995, neboť prý z výpovědí policistů vyplynulo, že se pohyboval podezřele. Není pravdivé ani jeho tvrzení o tom, že nebyl sepsán žádný záznam o odebrání srovnávací pachové stopy. Tento záznam učiněn byl a odběr z boku těla stěžovatele provedl policista Š. Srovnávací pachová konzerva byla vyhodnocena se sejmutými pachovými otisky stop z celkem 14 vykradených bytů, přičemž v jednom případě byl výsledek pozitivní. Poté bylo stěžovateli sděleno obvinění.

K stěžovatelovu tvrzení o tom, že provedení odborného vyjádření z oboru pachové identifikace nebylo úkonem neodkladným nebo neopakovatelným, soud uvedl, že zvýšenou manipulací s pachovými konzervami se snižuje hodnota takto provedeného důkazu, neboť konzervy "odvětrávávají", takže se proto o úkon neodkladný i neopakovatelný jedná. Stěžovatel prý v podstatě zpochybňuje metodu pachové identifikace, která se však v praxi osvědčila a stěžovatelova námitka je proto nedůvodná. Z ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu, který upravuje demonstrativní výčet možných důkazních prostředků, vyplývá, že důkaz metodou pachové identifikace lze použít, a to za podmínky splnění určitého postupu. Ten v dané věci dodržen byl, protože pachové stopy na místě činu a od stěžovatele odebraly dvě různé osoby.

Ohledně návrhu stěžovatele na výslech některých svědků (jeho příbuzných) soud uvedl, že to stěžovatel navrhl dne 28. 11. 1995 v přípravném řízení a vyšetřovatel návrh odmítl. Stěžovatel však při seznámení se spisovým materiálem dne 7. 12. 1995 a u hlavního líčení dne 26. 6. 1996 neuvedl, že má další návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků a neučinil tak ani v odvolacím řízení. Soud dále sdělil, že stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 28. 5. 1997 navrhl výslech svědka P., který se měl vyjádřit k jeho trávení víkendů, "přičemž tento svědecký důkaz zdejší soud odmítl, a to z toho důvodu, kdy sám obžalovaný již v přípravném řízení tvrdil, že si nepamatuje jak víkendy trávil". U téhož hlavního líčení stěžovatel navrhl provést výslech svého otce jako svědka, avšak tento návrh byl zamítnut, neboť se stěžovatelův otec účastnil všech hlavních líčení v této věci.

Obvodní soud pro Prahu 6 proto zastává názor, že v řízení byly provedeny důkazy, které svědčily v prospěch i neprospěch stěžovatele a že jeho právo na spravedlivý proces porušeno nebylo. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření namítlo, že ústavní stížnost je svým obsahem spíše podnětem ke stížnosti pro porušení zákona a že stěžovatel zcela nedůvodně zpochybňuje význam důkazu provedeného pachovou stopou odebranou na místě činu. Stěžovatelovo tvrzení o nezákonném odběru pachové stopy státní zastupitelství označilo s poukazem na ustanovení § 114 odst. 3 trestního řádu za nepravdivé.

Městské státní zastupitelství v Praze navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělilo, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a že mu proto v zásadě ani nepřísluší přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. Na straně druhé je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl porušen čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny a dále čl. 5 a čl. 6 Úmluvy. K pochybením mělo ze strany soudu dojít tím, že mu pachová stopa byla odebrána v rozporu se zákonem, že orgány činné v trestním řízení vůbec nezjišťovaly, kde se v době spáchání trestného činu krádeže a porušování domovní svobody pohyboval a konečně že rozhodl na základě pouze jediného nepřímého důkazu (pachové zkoušky). K první námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že možnost odebrání pachové stopy lze dovozovat z ustanovení § 114 odst. 2 trestního řádu, podle něhož "je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví". Přitom je zřejmé, že s ohledem na povahu úkonu (odběr pachové stopy) v tomto případě není nezbytné trvat na tom, aby odběr provedl lékař nebo zdravotnický pracovník. V samotné skutečnosti odběru pachové stopy od stěžovatele a jeho průběhu tedy nelze spatřovat postup protizákonný.

Stěžovatel dále namítá, že k provedení srovnávací pachové zkoušky mělo dojít až po zahájení trestního stíhání, neboť se prý nejedná o neopakovatelný a neodkladný úkon ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu. V souzené věci je však zřejmé, že vyšetřovatel v době odběru pachové stopy a provedení srovnávací pachové zkoušky ještě neznal osobu, která mohla být obviněna (§ 160 odst. 2 trestního řádu) a že oba úkony, tj. odběr pachové stopy a provedení srovnávací pachové zkoušky, měly směřovat právě k tomu, aby osoba případného obviněného známa byla. Proto postupu vyšetřovatele, který nejprve zajistil provedení uvedených úkonů a teprve poté stěžovateli sdělil obvinění, v zásadě nelze - s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci - vytknout. Je tedy zřejmé, že oba uvedené úkony v tomto případě za neodkladné úkony označit lze. Rovněž je možné souhlasit s argumentací Městského soudu v Praze, obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení, že opakovatelnost pachové zkoušky v řízení před soudem je velmi sporná. Ani v tomto směru tedy stěžovateli přisvědčit nelze.

Oproti tomu jsou ostatní stěžovatelovy námitky v zásadě důvodné.

Podle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu "Orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného." V souzené věci však je patrno, že proti stěžovateli byl uplatněn v podstatě jediný, a to ještě nepřímý, důkaz - pachová stopa. Obvodní soud pro Prahu 6 v původním zprošťujícím rozsudku ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. 2T 132/95, správně konstatoval, že "Samotná pachová stopa, jejíž výsledek byl pozitivní ve vztahu k obžalovanému, je v tomto kontextu nepřímým důkazem a podle názoru soudu důkazem pouze podpůrným, který by bylo zapotřebí potvrdit ještě dalšími důkazy, což v tomto případě se nestalo." "Pouze na základě sejmutého otisku pachové stopy, navíc ještě pouze z podlahy bytu poškozeného, neskýtá bezpečnou záruku v tom směru, aby mohlo dojít k rozhodnutí o vině a odsouzení obžalovaného."

S těmito závěry se ztotožňuje i Ústavní soud. Přitom nijak nezpochybňuje obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně); na základě tohoto důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že stěžovatel se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností v bytě poškozeného nacházel, nelze z něj však jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě stěžovatel se dopustil trestného činu, za který byl trestně stíhán a později i odsouzen.

Pochybnosti ostatně vyvolává i přístup orgánů činných v trestním řízení k dalším důkazům. Obvodní soud pro Prahu 6 např. v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku na jedné straně uvedl, že navrhovaný výslech rodinných příslušníků stěžovatele, kteří se měli vyjádřit k jeho pohybu o víkendech, "po době více jak dvou let zřejmě ... nemá bližšího významu", na straně druhé však provedl výslech policistů, kteří měli potvrdit stěžovatelovo podezřelé chování před jeho zadržením, přestože k tomuto výslechu došlo rovněž až po dvou letech. Pro úplnost je třeba v této souvislosti upozornit na skutečnost, že stěžovatelův obhájce navrhl provést důkaz výslechem uvedených svědků již dne 27. 11. 1995 (č.l. 14), tj. v době zhruba 8 měsíců od pravděpodobného data vloupání do bytu poškozeného, tedy podstatně dříve než po dvou letech. Obdobné návrhy činili stěžovatel a jeho obhájce i v dalším průběhu trestního řízení a nelze tedy stěžovateli přičítat, že k jejich provedení v dřívější době nedošlo.

Ústavní soud dále usuzuje, že za důkaz proti stěžovateli - a to ani nepřímý - nemohou být v souzené věci považovány okolnosti zajištění stěžovatele dne 15. 7. 1995, kdy se prý choval "podezřele". Z příslušného spisu je zřejmé, že stěžovatel byl v oblasti, kde došlo ke spáchání série vloupání, zajištěn více než 6 měsíců poté, kdy pravděpodobně došlo ke spáchání předmětného trestného činu. Policisté, kteří se na zajištění stěžovatele podíleli a které vyslechl obvodní soud, si navíc buď nepamatovali, zda jej spatřili při jeho "podezřelém chování" osobně nebo až později v době jeho předvedení (svědek B., č.l. 141), nebo zda ho před zadržením neviděli vůbec (svědek Š., č.l. 141). Názor Městského soudu v Praze, obsažený v odůvodnění napadeného usnesení, že výslech dalších policistů, kteří se akce zúčastnili, je "nadbytečný", lze proto stěží jednoznačně akceptovat.

Je tedy třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Bylo by totiž možno představit si celou řadu důkazů, které mohly být v souzené věci provedeny a na základě nichž by mohlo být kvalifikovaně rozhodnuto o vině (a trestu) nebo naopak o nevině stěžovatele. Nic takového však orgány činné v trestním řízení neučinily a ke svým závěrům v podstatě dospěly na základě jediného nepřímého důkazu, který měl navíc pouze podpůrný význam. Podle své ustálené judikatury Ústavní soud - jak již uvedl - zásadně nepřehodnocuje "hodnocení důkazů" provedené obecnými soudy. V souzené věci však podle jeho přesvědčení obecné soudy zjevně nedostatečným rozsahem provedeného dokazování - jestliže odsuzující rozsudek opřely fakticky o jediný nepřímý a navíc pouze podpůrný důkaz a zamítly provedení důkazů dalších - porušily stěžovatelova základní práva a svobody, protože svým postupem - jak vyplývá z výše uvedeného rozboru - extrémně vybočily z mezí ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo než v tomto konkrétním a výjimečném případu se otázkou dokazování zabývat.

Proto Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla porušena základní práva a svobody stěžovatele, zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává.

Za této situace se Ústavní soud nezabýval tvrzeným porušením dalších článků Listiny a Úmluvy, neboť to bylo nadbytečné.

Proto Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. 9 To 322/97, zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. března 1998