ÚS 40/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, proti rozhodnutí ministra vnitra České republiky ze dne 11. 11. 1999, č. j. VS-5568/99-218, a rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 14. 7. 1999, č. j. VS/2-53/289/97, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra České republiky ze dne 11. 11. 1999, č. j. VS-5568/99-218, a rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 14. 7. 1999, č. j. VS/2-53/289/97. Těmito rozhodnutími nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o udělení státního občanství České republiky podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí správních orgánů bylo odůvodněno tím, že žadatel sice splňuje formální podmínky pro udělení státního občanství, ale vzhledem k negativnímu stanovisku cizinecké policie v Táboře se nejeví vhodné české státní občanství stěžovateli udělit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo rovnosti, zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, které je nutno vztáhnout i na právo rovnosti při rozhodování o udělení státního občanství. V demokratické společnosti musí být podle jeho názoru zaručeno, aby všichni cizinci splňující zákonná kritéria pro udělení státního občanství měli stejné podmínky při rozhodování o jejich žádosti, a aby vyřízení žádosti nebylo závislé na libovůli úředníka státní správy. Stěžovatel je přesvědčen, že při rozhodování správních orgánů nebyl zjištěn skutečný stav věci a byla porušena zásada materiální pravdy.
Ministerstvo vnitra ČR ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedlo, že žadateli byl povolen trvalý pobyt v České republice 26. 8. 1993 z důvodu sloučení rodiny. Při projednávání žádosti o udělení státního občanství nezpochybnil stěžovatel skutečnost, že se již dříve dopustil porušení cizineckého zákona. Správní orgány se při projednávání jeho žádosti neřídily libovůlí. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že žadatel byl opakovaně postižen za porušení cizineckého zákona. Není zřejmé, jaká práva stěžovatele měla být porušena, když mu bylo opakovaně umožněno nahlédnout do spisu a navrhnout jeho doplnění a vyjádřit se k podkladům. Ministerstvo vnitra ČR dále uvedlo, že udělení státního občanství České republiky je významným rozhodnutím z hlediska fyzické osoby i z hlediska státu. V průběhu správního řízení se přihlíží ke všem zjištěným skutečnostem, které nemohou být u žádných dvou žadatelů shodné. Ministerstvo vnitra musí posoudit každou žádost rovněž z hlediska bezpečnosti státu. Provedené důkazy pak správní orgán hodnotí podle své správní úvahy. Každý stát má nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě státní občanství udělí či nikoli. Ministerstvo vnitra je přesvědčeno, že jeho postup je v souladu s Evropskou úmluvou o státním občanství, kterou Česká republiky podepsala dne 7. 5. 1999.
Ústavní soud je nucen po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti konstatovat, že je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Napadené rozhodnutí je rozhodnutím správního orgánu a jako takové podléhá přezkoumání ve správním soudnictví (část pátá občanského soudního řádu). Podle § 244 občanského soudního řádu ve správním soudnictví přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy a napadené rozhodnutí není ze soudního přezkumu vyloučeno podle § 248 občanského soudního řádu. Jedná se o rozhodnutí, které bylo vydáno na základě tzv. správního uvážení podle zákona č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto by přicházelo v úvahu přezkoumání dle § 245 odst. 2 občanského soudního řádu, tj. posouzení, zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí správního orgánu aniž jí předcházelo přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem, nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji usnesením mimo ústní jednání odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. května 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu