Usnesení ze dne 19. 3. 2014
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Český komitét pro vědecké řízení, o. s., se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1742/2012-192 ze dne 14. 11. 2012, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 354/2011-159 ze dne 10. 11. 2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 19 C 36/2007-118 ze dne 9. 11. 2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na určení vlastnictví k několika nemovitostem na Novotného lávce v Praze, neboť shledal, že původní Český komitét pro vědecké řízení, od něhož stěžovatel odvozuje své vlastnické právo, byl zrušen v roce 1974. Stěžovatel je novým subjektem vzniklým v roce 1990 a není tedy aktivně legitimován k podání žaloby na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu první instance ve věci samé potvrdil a ztotožnil se s jeho odůvodněním. To dále doplnil o odkaz na stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), dle kterého majetkové nároky opírající se o odnětí vlastnického práva v důsledku vrchnostenského zásahu státu před rokem 1989 mohou být zásadně úspěšné pouze v mezích restitučního zákonodárství. Stěžovatel tedy s odkazem na toto stanovisko nemá ani naléhavý právní zájem na určovací žalobě, což je alternativním důvodem k jejímu zamítnutí. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť se ztotožnil se závěry nižších soudů. Stěžovatel považuje rozhodnutí soudů za nesprávná a je přesvědčen, že těmito rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Stěžovatel se domnívá, že došlo především k zásahu do jeho práva vlastnit majetek a dále mu bylo rozhodnutími soudů upřeno samotné právo na existenci. Stěžovatel opíral svou žalobu především o tvrzení (v řízení před soudy prokázané), že byl až do 70.1et minulého století vlastníkem uvedených nemovitostí. K přechodu těchto nemovitostí do vlastnictví žalovaného mělo dojít v důsledku předpokládaného zrušení stěžovatele, což se však nikdy nestalo. Stěžovatel je proto přesvědčen, že vlastníkem těchto nemovitostí nikdy být nepřestal, neboť tvrzený zánik jeho vlastnického práva k těmto nemovitostem byl podmíněn tím, že měl žalobce jako subjekt práva zaniknout. Pokud však stěžovatel jako právní subjekt nikdy nezanikl, nemohla zaniknout ani práva, jichž byl nositelem, v daném případě tedy vlastnické právo k shora uvedeným nemovitostem. Dle stěžovatele nejde tedy o restituční spor a aplikace stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) na jeho případ je zjevně chybná. Jeho spor měl být vyřešen podle obecných předpisů - občanského zákoníku. II. Hodnocení Ústavního soudu
Co se týče porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, tak Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). V dané věci však taková situace nenastala. Rozhodnutí obecných soudů jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a z hlediska respektování práv stěžovatele na spravedlivý proces jim nelze nic vytknout. Argumenty stěžovatele předložené v ústavní stížnosti se obecné soudy zabývaly a neshledaly je oprávněné. Na tato rozhodnutí lze pro stručnost odkázat. To, že stěžovatel se s nimi neztotožňuje, ještě nezakládá porušení práva na spravedlivý proces. Výše uvedené principy platí i pro námitku stěžovatele na porušení jeho práva na ochranu vlastnictví. Toto právo vůbec nemůže být dotčeno v situaci, kdy stěžovateli nesvědčí majetkové právo chráněné čl. 11 Listiny, či čl. 1 Protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom právě podle rozhodnutí obecných soudů stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí. Tato rozhodnutí, která neporušila stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, je nutno, s ohledem na omezenou pravomoc přezkumu Ústavním soudem (viz bod 7 výše), akceptovat i na poli práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatel ani nebyl od roku 1974 uživatelem předmětných nemovitostí, což by mohlo dle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva zakládat majetkové právo chráněné Protokolem č. 1. Napadenými rozhodnutími tedy nebylo stěžovatelovo právo na ochranu majetku vůbec dotčeno. K nesouhlasu stěžovatele s aplikací stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) na jeho případ, Ústavní soud uvádí, že jednak jde pouze o alternativní argument k zamítnutí jeho žaloby, a jednak Ústavní soud nespatřuje v aplikaci tohoto stanoviska, kterým je nyní rozhodující senát vázán, žádné pochybení. Lze dodat, že aplikace tohoto stanoviska na podobné případy nevyvolává problémy ani z pohledu evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Harrach proti České republice č. 40974/09 ze dne 28. 6. 2011). Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 19. 2. 2014
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o vyloučení soudce Ludvíka Davida z projednávání ústavní stížnosti Českého komitétu pro vědecké řízení, o.s., se sílem v Praze 1, Novotného lávka 5, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně čj. ze dne 14. 11. 2012 čj. 28 Cdo 1742/2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11,. 2011 čj. 20 Co 354/2011-159 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2010 čj. 19 C 36/2007-118 takto:
Výrok
Soudce Ludvík David je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 405/13.
Odůvodnění
Stěžovatel podal ústavní stížnost směřující i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012 sp. zn. 28 Cdo 1742/2012.
Podle rozvrhu práce byla věc přidělena do I. senátu, jehož členem je soudce Ludvík David. V přípise ze dne 3. února 2014 soudce Ludvík David uvedl, že ve věci je vyloučen podle § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť ve věci již rozhodoval jako předseda senátu Nejvyššího soudu. Podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že soudce Ludvík David rozhodoval ve věci v rámci řízení u Nejvyššího soudu, dospěl senát Ústavního soudu určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce, že jsou dány důvody pro jeho vyloučení z projednávání věci u Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu