Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti D. C., t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Pavlem Škachem, advokátem, sídlem [adresa] Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 2 T 12/2021-3482 ze dne 15. 11. 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 9/2025-3739 ze dne 20. 3. 2025 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 557/2025-3895 ze dne 15. 10. 2025 za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku. Krajský soud mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, a to za současného zrušení výroku o trestu z jiného rozsudku v jiné trestní věci (ukládající trest odnětí svobody v trvání osmi let). Krajský soud současně stěžovateli a jeho spoluobviněnému L. N. uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice - Ministerstvu financí škodu ve výši 15 625 338 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % od 30. 3. 2022 do zaplacení a odkázal poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Stěžovatel, spoluobviněný i státní zástupce podali proti rozsudku krajského soudu odvolání, které však Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel a spoluobviněný proti usnesení vrchního soudu následně podali dovolání. Nejvyšší soud však jejich dovolání odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako dovolání zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že skutková zjištění, z nichž vycházely obecné soudy, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zpochybňuje, že společnost X, kterou přihlásil do zadávacího řízení, neměla dostatečné finanční a personální zdroje k realizaci projektu rekonstrukce objektu XXX; rovněž zpochybňuje, že za společnost vystavil faktury neodpovídající skutečnosti a že na rekonstrukci objektu byly vynaloženy podstatně nižší než deklarované náklady. Dále brojí proti povinnosti hradit zákonný úrok z prodlení; zajištění rekonstruovaného objektu (jeho jediný majetkový zdroj) mu totiž zabránilo jej zpeněžit, a uspokojit tím nárok státu; stát mu tedy neposkytl potřebnou součinnost ke splnění dluhu. Tvrdí přitom, že soudy jeho argumentaci řádně nevypořádaly.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
6. Stěžovatelem vznesenými námitkami proti skutkovým zjištěním krajského soudu se již podrobně zabýval Nejvyšší soud, a to v bodech 46 až 58 napadeného usnesení. Dospěl přitom k závěru, že nižší soudy se věcí náležitě a dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy náležitě vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly. Na jeho vypořádání uvedených námitek přitom Ústavní soud neshledal nic závadného. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale připomíná zásadu přímosti a ústnosti soudního jednání, jakož i zásadu volného hodnocení důkazů. Do hodnocení důkazů obecným soudem proto nezasahuje, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval: zasáhne toliko v případě extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků (srov. sp. zn. III. ÚS 2645/24 ze dne 7. 5. 2025, bod 16). V projednávané věci však nemá důvod se domnívat, že se jedná o takový případ, a to ve světle stížnostních tvrzení, napadených rozhodnutí krajského a vrchního soudu, jakož i vypořádání námitek ze strany Nejvyššího soudu.
7. K námitce proti povinnosti hradit zákonný úrok z prodlení Ústavní soud opět odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které ji dostatečně vypořádává. Není nic ústavně problematického na závěru, že zajištění nemovitých věcí orgány činnými v trestním řízení nelze považovat za neposkytnutí součinnosti věřitelem, které by mělo za následek jeho prodlení. Jak upozorňuje Nejvyšší soud, obviněný si nemůže nárokovat, aby uložená povinnost k náhradě škody byla uhrazena výlučně vrácením neoprávněně poskytnutých dotačních prostředků, resp. zpeněžením majetku, na který byla dotace použita.
8. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani jiné ústavněprávní vady a s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu