Usnesení ze dne 18. 4. 2019
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Esta Praha s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 5, proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 250/2017-341 ze dne 18. 10. 2017 a výroku II. a III. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2728/2018-502 ze dne 20. 11. 2018, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas uplatněnou ústavní stížností ze dne 22. 12. 2017, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, respektive pouze jeho výroku II., kterým byl změněn nákladový výrok prvostupňového rozsudku tak, že se stěžovatelce (žalované) nepřiznává náhrada nákladů řízení. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2018 stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce svoji ústavní stížnost doplnila tak, že napadla i výrok III. citovaného rozsudku městského soudu, kterým nebyla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení před nalézacím i odvolacím soudem došlo k porušení jejích základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V pořadí druhou ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2019, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 427/19) pak stěžovatelka napadla opětovně výroky II. a III. v záhlaví označeného rozsudku městského soudu a napadla rovněž na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu - respektive výroky II. a III. rubrikovaného usnesení. Těmito výroky bylo ve zbývajícím rozsahu odmítnuto dovolání žalobce M. R. (výrok II) i dovolání žalované stěžovatelky (výrok III.) pro nepřípustnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 150 o. s. ř. a Nejvyšší soud toto pochybení svým rozhodnutím nikterak nenapravil, čímž došlo nejen k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny, ale i k zásahu do majetkových práv stěžovatelky. S ohledem na shodu a návaznost předmětných ústavních stížností Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, tyto věci svým usnesením ze dne 26. 2. 2019 spojil ke společnému řízení.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky - ať již v podobě libovolné či svévolné interpretace a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. nebo v důsledku nedostatečného odůvodnění - ze strany Městského soudu v Praze zjištěno nebylo. Městský (odvolací) soud jasně a srozumitelně vyložil, proč stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal; přičemž samotné odůvodnění nákladového výroku není v rozporu ani s ostatními částmi odůvodnění (což ostatně potvrdil i soud dovolací - viz str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Pokud se týká odmítavého usnesení Nejvyššího soudu (výroky II. a III.), pak je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání stěžovatelky směřujícího toliko proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (a dovolání žalobce v části, v níž směřuje proti nákladovým výrokům) je vyloučena ex lege ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozhodném znění, podle něhož nejsou přípustná dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud tak nemohl rozhodnout jinak, přičemž i samotnému (stručnému) odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. K uvedenému Ústavní soud dodává, že by bylo proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné, respektive mimořádné opravné prostředky - například s ohledem na jejich bagatelnost - přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti takovýchto sporů [srov. např. § 202 odst. 2 o. s. ř., § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. či již zmiňovaný § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. Ostatně nejedná se o žádné judikaturní či právní novum, již v římském právu platila zásada minima non curat praetor (D. 4, 1, 4). Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky ze strany Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, zjištěn nebyl. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu
Usnesení ze dne 26. 2. 2019
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti Esta Praha s.r.o., se sídlem [adresa] zastoupená Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 5, proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 69 Co 250/2017-341, vedené pod sp. zn. I. ÚS 4062/17, a ve věci ústavní stížnosti téže stěžovatelky zastoupené týmž advokátem, proti výroku II. a III. téhož rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 69 Co 250/2017-341, a proti výroku II. a III. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2018, č. j. 28 Cdo 2728/2018-502, pokud jím bylo odmítnuto dovolání žalobce M. R. a nebyly tak zrušeny výroky II. a III. citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, vedené pod sp. zn. II. ÚS 427/19, o spojení ústavních stížností vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4062/17 a sp. zn. II. ÚS 427/19, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 4062/17 a sp. zn. II. ÚS 427/19 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 4062/17.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel ve výroku uvedené ústavní stížnosti téže stěžovatelky, jimiž napadla nejprve v záhlaví citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, resp. jeho výroky II. a III., jimiž rozhodl Městský soud v Praze o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení, a posléze druhou ústavní stížností napadla v záhlaví citované navazující usnesení Nejvyššího soudu, a to jeho výroku II., pokud jím bylo odmítnuto dovolání žalobce M. R., a výroku III., jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, neboť usnesením Nejvyššího soudu nebyly zrušeny výroky II. a III. v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze.
Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. S ohledem na shora uvedenou shodu předmětných ústavních stížností Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení. V souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu o ustavení senátů ze dne 8. 12. 2015 č. Org. 60/15 v platném znění a v souladu s úplným zněním rozvrhu práce na období od 1. 2. 2019 č. Org. 11/19 je soudcem zpravodajem v této spojené věci soudce Tomáš Lichovník.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu