Výrok
Ústavní stížnosti se v y h o v u j e z c e l a a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 1993, sp. zn. 33 Ca 131/93, dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu se z r u š u j e .
Odůvodnění
stěžovatel uvedl řadu námitek k důkazům již provedeným i k jejich posouzení a své tvrzení o nesprávnosti rozhodnutí o vydání zámeckého komplexu doplnil návrhem Městskému soudu k provedení řady dalších důkazů.
Městský soud v Praze však při přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích dospěl k názoru, že se jedná o jednoduchý případ, při němž je nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu. Podle jeho názoru se tudíž jedná pouze o posouzení právní otázky, takže jsou splněny podmínky § 250 f) Občanského soudního řádu, a proto rozhodl bez jednání rozsudkem.
Z povahy věci vyplývá, že pro vydání nemovitostí musí žadatel prokázat, že je oprávněnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., podmínkou restituce obytných budov je, že patřily "k původní zemědělské usedlosti" anebo že slouží "zemědělské a lesní výrobě" atd. (§ 1 odst. 1 písm. b), c)). Tento nárok p. J. M. uplatnil i vůči zámeckému komplexu. Proti rozhodnutí o vrácení zámeckého komplexu se stěžovatel, odvolal k Městskému soudu v Praze a proti jeho rozhodnutí posléze vznesl k Ústavnímu soudu námitky, že způsobem, jakým byla věc rozhodnuta, došlo k porušení ústavních záruk rovnosti stran před soudem.
Ústavní soud při rozhodování o této stížnosti je si vědom, že není žádnou superrevizní instancí ve věci samé. Úlohou Ústavního soudu není proto rozhodnout komu má být vrácen anebo vzat majetek, ani rozhodnout o tom, zda v daném případě šlo či nešlo o zemědělský majetek. Jeho úkolem je zjistit, zda postup městského soudu podle § 250 f) Občanského soudního řádu byl v daném případě vhodný a oprávněný z hlediska rovnosti stran a z hlediska zásady právního státu "audiatur et altera pars".
Po zvážení všech okolností se Ústavní soud přiklonil k názoru, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro použití § 25O f) o. s. ř.. Zákonodárce měl dle názoru soudu tímto ustanovením na mysli případy, kdy byly provedeny všechny potřebné důkazy a věc je skutkově zcela jednoznačná a spor spočívá skutečně pouze v právním posouzení.
Ze studia spisového materiálu však nevyplývají jednoznačné závěry pro posouzení skutkového stavu:
1. Není vyjasněn rozpor mezi znaleckým posudkem, který 20. 8. 1992 předložil J. V. z Prahy Okresnímu pozemkovému úřadu ve Strakonicích a sdělením R., vedoucí odboru výstavby Městského úřadu ve Strakonicích (1. 4. 1993), v němž se vyslovuje názor, že zámecký komplex nebyl nikdy používán k zemědělským účelům.
2. Při zkoumání skutečné funkce stavby (zámku) a příslušného parku v době převzetí majetku státem není vzato v úvahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 1. 3. 1938 v souvislosti s tehdejším propuštěním zámku ze záběru první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb.). V něm se uvádí zámek v Tažovicích s pozemkem pod čís. kat. vložky XXXX v katastrálním území [k.ú.] jako st. p. č. 1/zámek s rozlohou O,6O39 ha, jakožto "jiná půda", než půda zemědělská a majiteli zámku a zámeckého parku jsou stanoveny úkoly, které prakticky vylučují používání jak budovy, tak i parku k zemědělským účelům.
3. Z předložených materiálů není dále jasné, oč opírá Okresní pozemkový úřad ve Strakonicích ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 1993 tvrzení, že zámek sloužil v době převzetí nemovitosti státem jako obytná část zemědělské usedlosti.
4. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že "... námitky povinné osoby se týkají výhradně posouzení právních otázek, neboť pokud jde o skutkový stav, shromáždil Pozemkový úřad všechny rozhodující podklady a provádění dalších důkazů by ve věci nic nového nepřineslo. Proto v souladu s ust. § 250 f) (§ 250 q) odst. 1 o. s. ř.) rozhodl o návrhu bez jednání. Je věcí soudu, zda provede či neprovede navrhované důkazy." Z písemných podání stěžovatele však vyplývá, že napadá a uvádí v pochybnost právě zjištění skutkového stavu a domáhá se právě v tomto směru nového posouzení a nabízí další důkazy.
Vzhledem k těmto skutečnostem, resp. rozporným stanoviskům, uvedeným v předchozích bodech, dospěl Ústavní soud k názoru, že nesprávnou aplikací ustanovení § 250 f) o. s. ř. ze strany Městského soudu došlo k porušení základních práv stěžovatele INPRO a. s., a to jeho práva na projednání věci veřejně za přítomnosti účastníka dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy České republiky, podle něhož jednání před soudem je ústní a veřejné. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti INPRO vyhovuje a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 1993 sp. zn. 33 Ca 131/93 dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušuje.
P o u č e n í :
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 1994