Plný text
Sp. zn. I. ÚS 41/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele ing. P.Z., zastoupeného advokátem JUDr. J.F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 1995, čj. 31 C 24/92 - 104, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1995, čj. 1 Co 171/95 - 129,
t a k t o
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :
Svým podáním ze dne 18. 1. 1996, došlým Ústavnímu soudu dne 9. 2. 1996, stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 1995, čj. 31 C 24/92 - 104, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1995, čj. 1 Co 171/95 - 129, které tyto soudy vydaly k jeho žalobě proti vydavateli D.,J.K., na ochranu osobnosti s návrhem na omluvu a náhradu nemajetkové újmy. Městský soud v Praze uvedeným rozsudkem žalobu zamítl a Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu 1. stupně.
Stěžovatel dovozuje, že těmito rozsudky byl porušen článek 1 a článek 10 Listiny základních práv a svobod. V zásadě přitom opakuje argumentaci použitou již v průběhu soudního řízení na obou stupních. Podle jeho názoru šlo především o neadekvátní postup při připouštění a hodnocení důkazů.
K tomu je třeba uvést, že článek 1 Listiny základních práv a svobod má především charakter základního obecného ustanovení, jak napovídá sám název hlavy první citované Listiny. Principy obsažené v tomto článku se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny základních práv a svobod a jsou východiskem při jejich výkladu. Namítá-li stěžovatel porušení
V
ÚS 41/96
Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), je třeba uvést i konkrétní základní právo nebo svobodu, jež mělo být porušeno. To představuje podle stěžovatele článek 10 odst. 1 Listiny, který poskytuje každému právo na to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Ústavní soud není běžnou instancí v systému obecných soudů, nýbrž podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 a 2, článek 38 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Jinak nehodnotí důkazy provedené obecnými soudy a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 o. s. ř.), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), především však stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 o. s. ř.). V tom směru neshledal ústavní soud v postupu obecných soudů závady.
Ústavní soud nezjistil z předložené ústavní stížnosti ani z rozsudků obou soudů, že by byla porušena ústavní procesní práva stěžovatele a musel ji proto považovat za zjevně neopodstatněnou.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 1996 JUDr. Vladimír P a u 1 soudce zpravodaj