I. ÚS 4132/18

Odůvodnění

Ústavními stížnostmi, které splňují formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih byl stěžovatel P. H. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 ve spojení s § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), spáchaného ve formě spolupachatelství, stěžovatelé K. K. a M. Š. byli uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství. Stěžovatelka M. Š. byla nadto uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se stěžovatelé měli dopustit jednáními podrobně popsanými ve skutkové větě výroku o vině rozsudku okresního soudu. Za ně byli stěžovatelé P. H. a K. K. odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zkušební dobou v délce 18 měsíců. Stěžovatelka M. Š. byla odsouzena k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 34 měsíců se zkušební dobou v délce 20 měsíců. Současně jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s denní výměrou sazby ve výši 200 Kč, tj. celkem 50 000 Kč. Stěžovatelům soud též uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně na náhradě škody částku ve výši 229 000 Kč zástupci poškozené (zemřelé dne 30. 7. 2014), který byl se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatelů i státní zástupkyně Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Nově rozhodl tak, že všechny tři stěžovatele uznal vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství a stěžovatelku M. Š. zvlášť ještě vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to za jednání podrobně rozvedená ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za to byli stěžovatelé P. H. a K. K. odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zkušební dobou v délce 18 měsíců. Stěžovatelka M. Š. byla odsouzena k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 34 měsíců se zkušební dobou v délce 20 měsíců. Současně jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s denní výměrou sazby ve výši 200 Kč, tj. celkem 50 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Stěžovatelům soud též uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně na náhradě škody částku ve výši 229 000 Kč závětnímu dědici poškozené, který byl se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatelé ústavními stížnostmi, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé shodně namítli, že odvolací soud pojal do výrokové části svého rozsudku odlišný popis skutku oproti soudu prvního stupně, a rozhodoval tak obsahově o jiném jednání, než jaké bylo předmětem trestního stíhání. Tato podstatná změna v popisu skutku dle názoru stěžovatelů nebyla co do způsobu provedení jednání nikterak spojena s hodnocením a prokázáním subjektivní stránky. V té souvislosti stěžovatelé uvedli, že pozměněný skutek neobsahuje popis spolupachatelství. Stěžovatelé mají zároveň za to, že nebyla-li poškozená stižena duševní chorobou a byla svéprávná, postrádají skutková zjištění odvolacího soudu alespoň základní vymezení zavinění. Odvolací soud dle nich postupoval v rozporu s trestním řádem, neboť neprovedl žádné důkazy, které by takovou zásadní změnu prokazovaly. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech dále přiblížili. Stěžovatel P. H. nad rámec těchto výhrad soudům vytkl i způsob, jakým byla stanovena výše škody, jakož i extrémní nesoulad skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy. Ústavní soud usnesením č. j. I. ÚS 4132/18-17 ze dne 9. 4. 2019 spojil ústavní stížnosti stěžovatelů jako spoluobviněných ke společnému řízení, vedenému nadále pod sp. zn. I. ÚS 4132/18.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení, které by si žádalo jejich zrušení, neshledal. Jádro ústavních stížností tvoří námitka změny skutku (jednání), pro který byli stěžovatelé odvolacím soudem odsouzeni, aniž mohli na tuto změnu reagovat v rámci své obhajoby a aniž pro to byly splněny podmínky z hlediska provedeného dokazování. Tutéž výtku již stěžovatelé uplatnili v dovolacím řízení, přičemž Nejvyšší soud se s ní dostatečně vypořádal. Poukázal především na to, že se jedná o totožný skutek, který byl odvolacím soudem pozměněn na základě důkazů provedených v odvolacím řízení, zejména na základě znaleckého posudku a výslechu znalce doc. MUDr. V. Pidrmana. Ze závěrů tohoto znaleckého posudku vyplynulo, že nelze postavit najisto existenci Alzheimerovy choroby nebo vaskulární demence u poškozené. Znalec stav poškozené popsal jako narušení kognitivních funkcí a poruchy orientace, které ovšem mohly být způsobeny i jinou příčinou než zmíněnými chorobami. Na právní kvalifikaci skutku ale neměla uvedená změna žádný vliv. Otázka případné (ne)svéprávnosti poškozené (resp. tehdy její způsobilosti k právním úkonům), jíž se zabýval soud prvního stupně a již pojal do skutkové věty výroku o vině ve shodě s obžalobou, není z hlediska viny rozhodující. Zločinu podvodu se totiž podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Jak vhodně připomněl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání stěžovatelů, žádný takový zákonný objektivní znak skutková podstata trestného činu podvodu neobsahuje, ostatně jinak by nebylo trestným podvodné jednání vůči většině lidí, kteří nebyli omezeni ve svéprávnosti. Jak plyne ze skutkového stavu zjištěného soudy, stěžovatel K. K. využil omylu poškozené o existenci dluhů a o potřebě prodeje jejího nemovitého majetku, který v ní vyvolal svým jednáním stěžovatel P. H. Nebylo přitom rozhodné, zda vyvolání omylu u poškozené bylo, resp. mohlo být usnadněno (resp. umocněno) jiným onemocněním či obecně nepříznivým zdravotním stavem poškozené, než které předpokládal soud prvního stupně (či obžaloba), a zda v souvislosti s tím poškozená byla či nebyla svéprávná (způsobilá k právním úkonům). Ve skutečnosti se v daném případě jedná o otázku druhotnou. Podstatné tak bylo jen zjištění (plynoucí ze závěrů soudního znalce ve spojení se svědectvím zaměstnanců sociálního zařízení a dalších svědků), že duševní schopnosti poškozené byly s ohledem na její vysoký věk a zdravotní stav podstatně omezené. Ve výroku rozsudku odvolacího soudu proto došlo jen k pozměnění popisu zdravotního stavu poškozené, přičemž tato změna, aniž měla za následek změnu totožnosti skutku, byla náležitě popsána a vysvětlena v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz bod 22). Ve světle toho se pak tvrzení stěžovatelů o znemožnění účinné obhajoby změnou popisu skutku v části týkající se zdravotního stavu poškozené nejeví opodstatněným. Bylo věcí stěžovatelů, jakou taktiku v rámci své obhajoby zvolí a zda své síly soustředí úzce na otázku svéprávnosti poškozené, která nebyla z hlediska posouzení viny zásadní. Za překvapivý tudíž Ústavní soud rozsudek odvolacího soudu nepokládá. Neopodstatněnou shledal Ústavní soud i námitku stěžovatele P. H. stran určení výše škody. Podle skutkových zjištění soudů se měla podle původního záměru stěžovatelů dostat poškozené nikoli částka 1,5 mil. Kč, ale pouze částka 450 000 Kč. Jde-li o následné zaslání dalších finančních prostředků na účet poškozené (celkem 971 000 Kč), učinily soudy závěr, že se jednalo jen o náhradu škody dokonaným trestným činem již způsobené, a to v přímé spojitosti se zájmem dalších osob o okolnosti prodeje nemovitostí (nebezpečí prozrazení celé transakce). Jak podotkl krajský soud, tato skutečnost proto nemá vliv na právní kvalifikaci (z hlediska "odpadnutí" značné škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty), byla ale zohledněna v rámci úvah soudů obou stupňů o druhu a výši trestu, jakož i v otázce stanovení výše náhrady škody. Tyto úvahy soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že soudy jasně a srozumitelně vyložily své úvahy, aniž se dopustily nepřípustné deformace důkazů a aniž jinak vybočily z mezí jejich volného hodnocení. Ze všech těchto důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2019

David Uhlíř v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků.

Ve všech shora uvedených ústavních stížnostech se stěžovatelé domáhají zrušení týchž soudních rozhodnutí, vydaných v trestním řízení, v němž byli odsouzeni pro trestný čin podvodu, resp. pro jeho pokus. Věci shora jmenovaných stěžovatelů tedy spolu úzce souvisejí, jelikož mají svůj původ v téže trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 47/2012. Ze všech těchto důvodů tudíž Ústavní soud podle shora uvedených zákonných ustanovení spojil tyto věci ke společnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 4132/18.

V souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu o ustavení senátů č. Org. 60/15 ze dne 8. 12. 2015 v platném znění a v souladu s rozvrhem práce pro rok 2019 č. Org 1/19 ze dne 3. 12. 2018 byl soudcem zpravodajem v této věci stanoven soudce Tomáš Lichovník.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2019

JUDr. Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu