Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti MB DOMUS SE, IČ [IČO], sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou, sídlem [adresa] ičov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2025 č. j. 29 ICdo 119/2025-222, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2025 č. j. 13 VSOL 320/2024-177 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2024 č. j. 11 ICm 4002/2023-78, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a JUDr. M. N., IČ [IČO], sídlem [adresa] insolvenčního správce stěžovatelky, společnosti TEWIKO systems, s. r. o., IČ [IČO], sídlem [adresa] sídlem [adresa] Brno, a společnosti TP Insolvence v. o. s., IČ [IČO], sídlem [adresa] Praha 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy, čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se na obecné soudy obrátila se žalobou na určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji majetku mimo dražbu dle § 289 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"). Konkrétně se jednalo o kupní smlouvu uzavřenou mezi společností TP Insolvence v. o. s. a společností TEWIKO systems, s. r. o., za účasti společnosti GAUTE, a. s. Dle stěžovatelky bylo zpeněžení majetku uvedeného v kupní smlouvě provedeno v rozporu s insolvenčním zákonem a zákonem č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudek žalobu zamítl. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") následně napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí krajského soudu a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména opakuje celý průběhu insolvenčního řízení, shrnuje argumentaci uplatněnou v žalobě, odvolání a dovolání a také závěry obecných soudů. Upozorňuje na to, že vlastnictví insolvenčního dlužníka nemůže být chráněno méně než vlastnictví jiných osob a může s ním být v rámci insolvenčního řízení nakládáno pouze v souladu se zákonem. Po shrnutí dospívá k závěru, že postupem obecných soudů byla porušena její základní práva.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a konstatuje, že v napadených rozhodnutích nezjistil žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek. Ostatně ani sama stěžovatelka neuvádí ve stížnosti téměř žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci. V podstatě, jak bylo výše uvedeno, pouze opakuje námitky, které uplatnila v předchozích fázích řízení, a s nimiž se obecné soudy velmi pečlivě vypořádaly. Jen velmi stručně Ústavní soud odkazuje na to, že již krajský soud se v napadeném rozsudku věnoval jednotlivým argumentům, ze kterých stěžovatelka mohla dovozovat neplatnost kupní smlouvy, a vysvětlil, proč neplatnost smlouvy nezakládají (body 29.-33.). Poté se námitkám stěžovatelky věnoval také vrchní soud, který v napadeném rozsudku vysvětlil, že žádná z námitek uplatněných stěžovatelkou jako důvod neplatnosti kupní smlouvy nemůže v dané věci obstát (zejména body 21. a 23.).
6. Ústavní soud má tedy za to, že v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je podrobně a srozumitelně vysvětleno, a to i s odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, proč zamítly návrh stěžovatelky na určení neplatnosti kupní smlouvy. Obecné soudy nepřistupovaly k věci nikterak formalisticky, zcela korektně dospěly k závěru, že námitky stěžovatelky nemohou zpochybnit platnost kupní smlouvy o prodeji majetku mimo dražbu.
7. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu