Ú. soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky PAPOS Trade s. r. o., se sídlem [adresa] ičovská 251, Ostrov, zastoupené JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ads 51/2018-35 ze dne 19. listopadu 2018 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 10 A 214/2015-37 ze dne 27. února 2018 a Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. 7. 2015 č. 186/2015 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, takto:
Výrok
Ú. stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Městského soudu v Praze. Namítá, že shora uvedenými rozhodnutími správních soudů měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze stěžovatelka brojila proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, které bylo uveřejněno formou sdělení ve Sbírce zákonů pod č. 186/2015 Sb. Tímto sdělením byla podle § 7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání rozšířena závaznost Kolektivní smlouvy vyššího stupně na rok 2015 uzavřené dne 15. 1. 2015 mezi vyšším odborovým orgánem (Odborovým svazem pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v ČR, Česko-moravským sdružením) a organizací zaměstnavatelů (Asociací Českého papírenského průmyslu).
3. Městský soud žalobu však odmítl s odůvodněním, že sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy je ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s.") vyloučeno. Správným procesním postupem měla být žaloba podaná podle § 101 a násl. s. ř. s., směřující proti opatření obecné povahy.
4. Nejvyšší správní soud následně nevyhověl kasační stížnosti stěžovatelky, která namítala rozpornost odůvodnění rozhodnutí městského soudu, jakož i skutečnost, že jí městský soud neumožnil žalobu upravit a formalisticky dospěl k závěru, že pravomoc zrušit sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně mají soudy jen v rámci řízení o zrušení opatření obecné povahy. Kasační soud posouzení městského soudu přisvědčil, odkázal přitom na judikaturu správních soudů.
Argumentace v ústavní stížnosti
5. Stěžovatelka rozporuje závěr správních soudů o tom, že se lze domoci zrušení sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně toliko v rámci řízení o zrušení opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud se přitom v odůvodnění napadeného rozsudku s námitkami stěžovatelky vypořádal nedostatečně.
6. Namítá, že městský soud se k totožné právní otázce vyjádřil dvěma odlišnými způsoby v různých řízeních. Ačkoliv v nyní projednávané věci uzavřel, že přezkoumání v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle je § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučeno, v jiné věci vedené pod sp. zn. 14 A 64/2017 naopak uvedl, že úprava části šesté správního řádu se při soudním řízení o posuzování zákonnosti vydávání sdělení ve věci závaznosti kolektivní smlouvy nepoužije. Podle stěžovatelky tak městský soud dospěl v projednávaných věcech k odlišným závěrům.
7. Správní soudy neumožnily stěžovatelce domáhat se jejích práv, a to ani žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu. Městský soud jí nadto neumožnil ani upravit žalobu za situace, kdy dospěl k závěru, že nebyla podána správně. Podle stěžovatelky je soud povinen posuzovat podání podle jeho obsahu, svým postupem však odepřel stěžovatelce přístup k soudu.
8. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhuje zrušení rozhodnutí správních soudů, jakož i sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně.
Procesní předpoklady řízení před Ú. soudem
9. K projednání ústavní stížnosti je Ú. soud příslušný. Ú. stížnost stěžovatelky však směřuje jak proti rozhodnutím obecných soudů, tak proti sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. 7. 2015 č. 186/2015 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně.
10. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ú. soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
11. Jak plyne z níže uvedeného vypořádání ústavní stížnosti (část IV. tohoto usnesení Ú. soudu), v nyní projednávané věci stěžovatelka nebrojila před správními soudy proti předmětnému sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí správnou procesní cestou, jíž by zamýšleného zrušení sdělení mohla dosáhnout (tj. návrhem podle § 101a a násl. s. ř. s.).
12. Návrh stěžovatelky na zrušení sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí je proto nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ú. soudu, neboť stěžovatelka před správními soudy v nyní projednávané věci neuplatnila všechny procesní prostředky.
13. Ve zbytku je návrh stěžovatelky přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Ú. soud se proto v tomto rozsahu mohl návrhem dále zabývat.
Hodnocení ústavní stížnosti
14. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ú. soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
15. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ú. soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
16. Dle § 44 zákona o Ú. soudu rozhodl Ú. soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
17. Ú. soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
18. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Ú. soud neplní funkci další instance v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ú. soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
19. Ú. soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, resp. odepření přístupu k soudu, v daném případě neshledal.
20. S. Ú. stížnost představuje toliko opakování námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před kasačním soudem. Ten se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Rozsah odůvodnění rozsudku kasačního soudu přitom nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces.
21. Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura připouští [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)].
22. Na určitou námitku lze reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru účastníka odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Ú. soud v této souvislosti konstatoval: "[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [viz nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (odstavec 68)].
23. Není povinností obecných soudů rozsáhle reagovat na všechny (dílčí) námitky účastníků řízení, pokud je z podstaty právního názoru rozhodujícího soudu dostatečně patrné, z jakých důvodů považoval soud ostatní námitky stěžovatele za liché nebo mylné. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.
24. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
25. Podle ustálené judikatury obecných soudů mají soudy ve správním soudnictví pravomoc zrušit sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně pouze v rámci řízení o zrušení opatření obecné povahy, na což byla stěžovatelka v napadených rozhodnutích upozorněna (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 329/2016-42 ze dne 4. 5. 2017), tyto závěry ve věci téže stěžovatelky dále rozvíjí rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 72/2018-46 ze dne 25. 10. 2018. Skutečnost, že stěžovatelka zvolila právě v nyní projednávané věci procesně nesprávný postup k uplatnění svých práv, tak jde v tomto případě k tíži stěžovatelky a taková situace nepředstavuje odepření přístupu k soudu.
26. Městský soud vycházel v napadeném usnesení ze skutečnosti, že se na proces vydání sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně dle § 7 zákona o kolektivním vyjednávání neaplikuje část šestá správního řádu. Z tohoto závěru stěžovatelka dovozuje jistou nekonzistentnost právního názoru, že sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně představuje opatření obecné povahy. Ustanovení § 7 však představuje lex specialis k ustanovení § 172 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, přičemž správní řád obsahuje toliko úpravu subsidiární (v daném případě se tak při procesu rozšíření kolektivní smlouvy uplatní správní řád pouze v rozsahu základních zásad činnosti správních orgánů zakotvených v § 2 až § 8 správního řádu); právní závěr městského soudu tudíž není v rozporu s tím, že předmětné sdělení představuje opatření obecné povahy.
27. Stěžovatelka v daném případě uplatnila petit žaloby proti rozhodnutí, alternativně zásahové žaloby, ačkoliv jí nic nebránilo v obraně prostřednictvím návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. s. ř. s. (Ú. soudu je nadto z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatelka uplatnila návrh směřující proti opatření obecné povahy v řízení vedeném městským soudem pod sp. zn. 14 A 64/2017 a kasačním soudem pod sp. zn. 1 Ads 72/2018).
28. Prizmatem shora uvedeného tak Ú. soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny.
29. Z výše uvedených důvodů proto Ú. soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ú. soudu (neboť stěžovatelka před správními soudy v nyní projednávané věci neuplatnila všechny procesní prostředky), v části směřující proti napadeným rozhodnutím obecných soudů návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ú. soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ú. soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu