Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 22 C 296/2024-60 ze dne 22. 1. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 22 C 296/2024-51 ze dne 16. 1. 2025 za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 22 C 296/2024-51 byl vyzván, aby soudu předložil plnou moc pro svého právního zástupce s ověřeným podpisem. Namítá, že usnesení vydala asistentka soudkyně, která k tomu však podle § 28 odst. 4 občanského soudního řádu není oprávněna, neboť není ani soudkyní, natož předsedkyní senátu. Uvádí, že uvedená pravomoc náleží výlučně předsedovi senátu a není delegovatelná na jinou osobu, ani na asistentku soudce. Dovozuje z toho, že napadené usnesení je překročením pravomoci asistentky soudkyně, a to bez ohledu na skutečnost, že ta k tomu dostala pokyn předsedkyně senátu; usnesení proto označuje za paakt, který nemá oporu v zákoně. Považuje jej za "urážku právního řádu". Stěžovatel si dále obecně stěžuje, že jeho právní zástupce je od roku 2010 občas šikanován skrze zneužívání ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. ze strany předsedkyně senátu Městského soudu v Praze a že podání osoby zastupující vedlejší účastnici jsou vedena zlým úmyslem, neboť je v porovnání s právním zástupcem stěžovatele neúspěšná. Ověřování podpisu poškozených osob označuje za prima facie projev šikany.
2. Stěžovatel se na základě uvedeného domáhá, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí pro porušení svého práva na spravedlivý proces, principu legality a principu vázanosti soudu zákonem.
3. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
4. Stěžovatel napadá 1) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 22 C 296/2024-51 ze dne 16. 1. 2025, tedy usnesení vydané asistentkou soudkyně o výzvě k doložení úředně ověřené plné moci podle § 28 odst. 4 o. s. ř., a 2) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 22 C 296/2024-60 ze dne 22. 1. 2025, tedy (potvrzující) usnesení o námitkách proti usnesení asistentky soudkyně.
5. Jak však Ústavní soud zdůraznil v obdobné věci sp. zn. II. ÚS 3509/17 ze dne 8. 1. 2018 (vystupoval zde právní zástupce stěžovatele), stěžovatel by mohl u Ústavního soudu namítat porušení svých ústavně zaručených práv až v případě, pokud by bylo z důvodu nevyhovění výzvě podle § 28 odst. 4 o. s. ř. zastaveno soudní řízení. Ústavní soud tehdy odkázal na závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013, v nichž analogicky konstatoval, že výzva k zaplacení soudního poplatku sama o sobě nemůže vést k zásahu do ústavně zaručených práv a ústavní stížnost směřující proti ní je tak nepřípustná.
6. V nynější věci stěžovatel netvrdí, že došlo v důsledku nevyhovění výzvě k zastavení soudního řízení, ani takové rozhodnutí (existuje-li) nenapadá. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost posoudil jako nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu platí, že Ústavní soud přijetí ústavní stížnosti podle odst. 1 neodmítne, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. O přesahu svých vlastních zájmů stěžovatel ve stížnosti nic bližšího neuvádí. Za takový přesah přitom nelze považovat ani tvrzenou nicotnost napadeného soudního rozhodnutí z důvodu chybějící pravomoci. Jak ve vztahu k obdobnému ustanovení občanského soudního řádu uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3229/23 ze dne 15. 5. 2024, "[s]těžovatelka se mýlí i v interpretaci § 138 odst. 1 o. s. ř., jestliže z textu 'Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků...,' vyvozuje, že tak může činit pouze soudce, a nikoliv asistent. Z tohoto ustanovení pouze vyplývá, že o návrhu nerozhoduje senát, ale samostatně předseda senátu ve smyslu čl. 94 odst. 1 Ústavy, nevylučuje však zapojení asistenta soudce do rozhodování ve smyslu čl. 94 odst. 2 Ústavy." Není přitom důvod, aby se stejné závěry neuplatily též na § 28 odst. 4 o. s. ř. Ústavní stížnost proto nelze v žádném smyslu považovat za podstatně přesahující vlastní zájem stěžovatele. Stížnostními námitkami, které se týkají údajných obecných příkoří vůči právnímu zástupci stěžovatele, se Ústavní soud nezabýval, neboť se netýkají ochrany práv stěžovatele.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2025
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj