Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: GRATO, spol. s r. o., se sídlem [adresa] a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2011, čj. 116 EC 684/2010 - 118, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, vydaného v řízení o zaplacení 1.008,- Kč s příslušenstvím. Výrokem I. okresní soud žalobě stěžovatele vyhověl a výrokem II. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení v částce 4.110,- Kč. Podle odůvodnění ústavní stížnosti důvodem podání žaloby byla skutečnost, že žalovaný cestoval dne 13. 11. 2005 dopravním prostředkem Dopravního podniku Ostrava, a. s. Na výzvu zaměstnance dopravního podniku se neprokázal platným jízdním dokladem a na základě toho mu bylo uloženo zaplatit jízdné ve výši 8,- Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1.000,- Kč v souladu se Smluvními přepravními podmínkami Dopravního podniku Ostrava, a. s. Žalovaný tuto pohledávku uznal co do důvodu i výše v "Dohodě s cestujícím č. E 424157", což potvrdil svým podpisem. Pohledávka pak byla postoupena smlouvou ze dne 14. 11. 2008 společnosti FREEDOM Investment s. r. o. a poté, dne 27. 11. 2008 stěžovateli.
Podle stěžovatele okresní soud zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nijak se nevypořádal s tím, že v dané věci byly splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení v plné výši. Toto rozhodnutí překročilo, v rozporu s principem právní jistoty, meze předvídatelného rozhodování v tom, že možnost využití moderačního práva soudů představuje výjimečný nástroj k odstranění nepřiměřené tvrdosti. Posouzení existence případných důvodů hodných zvláštního zřetele musí vycházet ze všech okolností konkrétní věci, zejména z majetkových a sociálních poměrů účastníků řízení. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je totiž zásada úspěchu ve věci. Soud své rozhodnutí nijak neodůvodnil, a tudíž nepostupoval ve smyslu § 150 nebo § 151 odst. 2 OSŘ. Podle stěžovatele je tento postup soudu svévolný, neboť vzhledem k tomu, že měl plný úspěch ve věci, důvodně očekával, v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, že mu bude přiznána plná náhrada nákladů řízení. Soud tak rozhodl ve vztahu ke stěžovateli zjevně nespravedlivě, pokud náhradu nákladů snížil na polovinu.
Z předloženého rozsudku Okresního soudu v Ostravě vyplývá zjištění, že žalovanému V. K. byla uložena výrokem I. povinnost zaplatit stěžovateli 1.008,- Kč s příslušenstvím a výrokem II. povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 4.110,- Kč. V důvodech rozhodnutí o nákladech řízení okresní soud uvedl, že procesně úspěšný stěžovatel požadoval, podle 142 odst. 1 OSŘ, náhradu nákladů řízení v celkové výši 8.220,- Kč. Vzhledem k typizované podobě žaloby a okolnostem ojedinělosti případu, snížil výši žalovanému k úhradě ukládaných nákladů řízení na polovinu, aby tak zamezil přílišné tvrdosti tohoto rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Otázku náhrady nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Lze zde odkázat např. na nález sp. zn. IV. ÚS 10/98. Ústavní soud zastává názor, že rozhodování o nákladech řízení je výhradně doménou obecných soudů. Podrobit přezkumu je oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v předmětné věci nestalo. Okresní soud v Ostravě sice své rozhodnutí odůvodnil poněkud stručně, ale nijak tím nevybočil z ústavněprávních mezí. Ústavní soud neshledal, že by v této věci došlo k jakémukoli porušení obecného, natožpak ústavně zaručeného základního práva. Naopak celkový postup stěžovatele v řízení před obecnými soudy, a zejména pak argumentace v ústavní stížnosti (podané navíc ve zcela bagatelní věci), svědčí o jeho bezohlednosti, která již nemá nic společného s řádným uplatňováním práva zákonnými prostředky. Jedná se v podstatě o parazitování na drobných pohledávkách vůči občanům, které jsou uměle "nafukovány" do nesmyslné výše, za účelem zajištění snadného výdělku. Takovýto postup tedy právem nebyl, ve zkoumané věci, ze strany okresního soudu akceptován. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu