I. ÚS 442/13: Posouzení „obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství“

Odůvodnění

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 1 odst. 2, čl. 4, 10, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o žalobě stěžovatelů o určení jejich vlastnictví k označeným pozemkům. V důvodech ústavní stížnosti po rekapitulaci vývoje dané věci stěžovatelé v podstatě obecným soudům vytýkají nesprávné právní závěry, co se týká oprávněnosti vést určovací žalobu o pozemcích nárokovaných v restituci s tím, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo podle nich podloženo pouze jeho vlastním 9 let starým rozhodnutím a 7 let starým limitujícím stanoviskem Ústavního soudu, které ovšem později bylo liberalizováno. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 894/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 137/62 SbNU 157) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3055/09 ze dne 17. 1. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) s důrazem na to, že v době podání jejich určovací žaloby v roce 2001 byl určovací postup zcela přípustný i ve věci v restituci nedořešených pozemků. Uvádějí, že sami respektovali soudní řízení, katastrální předpisy, postupovali v důvěře v zákony České republiky, reagovali na výzvy a pokyny konkursního soudu a podali excindační žalobu, čímž své vlastnické nároky podpořili, toto však soudy projednávající určovací žalobu nezohlednily a nevzaly v potaz, že sporné pozemky nemohly být z konkursní podstaty úpadce prodávány během vylučovacího řízení, že jakékoliv převody pozemků byly s ohledem na blokační ustanovení zakázány. Považují také za nepochopitelné, jak mohly soudy o určení vlastnictví nerozhodnout v jejich prospěch, když v momentu rozhodování již stěžovatelé dosáhli vyloučení pozemků z konkursní podstaty úpadce a tyto pozemky byly i chráněny předběžným opatřením zamezujícím veškeré dispozici s tímto majetkem. Poukazují také na jiné rozhodnutí Ústavního soudu týkající se původního majetku stěžovatelů sp. zn. IV. ÚS 259/95 ze dne 4. 4. 1996 (N 27/5 SbNU 227), v němž Ústavní soud deklaroval, že znárodňovací proces byl dovršen způsobem zjevně protiústavním, a tedy v rozporu s právními předpisy; přitom obecné soudy k tomuto judikátu nepřihlédly. Cítí se také dotčeni "nešetrnou soudní charakterizací", když v rozhodnutí odvolacího soudu bylo uvedeno, že "se podáním určovací žaloby snaží obcházet a nahrazovat použití jiných právních prostředků" s tím, že od roku 1996 v dobré víře vedli a vyčkávali výsledků restitučního řízení. Byla to povinná osoba, Brněnské cihelny, s. p., jíž díky dlouholetému prodlení v jednání soudu, bez jakéhokoliv rozhodnutí o přerušení řízení, bylo de facto umožněno restituční a konkursní povinnosti obcházet. Tvrdí také, že jim byl několik let znemožněn přístup ke spisu, jejich aktualizace předmětu žaloby byly odmítány, prodej sporného majetku žalovanou osobou byl tolerován, lhůta k projednání věci byla nepřiměřená a v momentu rozhodování byl odvolací soud nečekaně obsazen novými členy, přitom změna senátu jim nebyla komunikována a nebylo jim umožněno vyjádřit se k osobám soudců, přestože soudce Handlar byl soudcem krajského soudu teprve 8 dnů a dříve byl soudcem Městského soudu v Brně, kde předsedal řadě paralelních řízení stěžovatelů. Poukazují rovněž na to, že dědické řízení po otci stěžovatelů a jeho otci, jehož předmětem jsou i předmětné pozemky, bylo přerušeno za účelem určení majetku zůstavitelů na dobu neurčitou, a neurčením majetku tak soudy porušily i ústavně garantovanou záruku dědění. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhli proto stěžovatelé zrušení napadených rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako účastník tohoto řízení ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodování vycházel z rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 a hlavně pak ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), napadené rozhodnutí se od závěrů uvedených judikátů neodchylovalo, a považuje proto ústavní stížnost svým obsahem i návrhem za nedůvodnou.

Správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnských cihelen, s. p., se k obsahu ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.

Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu jako důvodnou (s výjimkou v závěru uvedenou).

Učinil tak po zjištění, že předmětem určovací žaloby o určení vlastnictví stěžovatelů, podané v roce 2001, byla celá řada tam označených pozemků v k. ú. [k.ú.] a k. ú. [k.ú.], přičemž pouze v poměru k některým z nich odvolací soud jako věcně správné zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil pro nedostatek naléhavého právního zájmu s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v poměru k dalším pozemkům byly potvrzující důvody odvolacího soudu jiné. Přesto dovolací soud v napadeném rozhodnutí dovolání stěžovatelů (obsahující v zásadě obdobné námitky jako ústavní stížnost) proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl proto, že, jak uvedl, nemohl dospět k závěru, že by odvolací soud ohledně potvrzujícího výroku (označeného I) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, či právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, kterýžto závěr zcela paušálně zdůvodnil právě a jen s poukazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. K dalším obsáhle rozvedeným důvodům odvolacího soudu se ve vztahu k dalším pozemkům dovolací soud nijak nevyjádřil a navíc podle přesvědčení Ústavního soudu i zmiňované stanovisko aplikoval jednostranně a mechanicky, aniž bral v úvahu specifika daného případu, spočívající mimo jiné v tom, že stěžovatelé se nesnaží určovací žalobou restituční zákony obcházet, neboť své restituční nároky uplatnili a není jejich vinou, že dosud o nich nebylo rozhodnuto (uvedený závěr však neplatí v poměru k pozemkům p. č. X/94 a X/95 v k. ú. [k.ú.], o nichž bylo již pravomocně rozhodnuto). Stěžovatelé také v poměru k některým pozemkům podali úspěšnou vylučovací žalobu a svou žalobu určovací, která je předmětem nynějšího posuzování, podali již v roce 2001 - tedy v době, kdy, jak Ústavní soud konstatoval již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 894/10, i tehdejší soudní judikatura [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 403/98 ze dne 21. 12. 1998 (N 156/12 SbNU 431) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 100/98 ze dne 30. 11. 1998 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)] podání určovací žaloby, tím spíše v souběhu s restitučním návrhem, bezpochyby přinejmenším připouštěla s tím, že zároveň poznamenala, že by bylo v obdobných situacích příliš tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelé odhadli budoucí vývoj judikatury, která v době řešení jejich nikoliv jednoduchého případu doznala významné změny v nazírání na možnost použít místo restitučních zákonů předpisů obecných. Minimálně v uvedených okolnostech je situace v dané věci částečně srovnatelná s věcí, v níž byl Ústavním soudem vydán shora označený nález, a dovolací soud se proto také měl danou věcí zabývat i z pohledu dalšího tam uvedeného závěru, totiž závěru, že v situaci, kdy záměrem stěžovatelů od počátku zjevně nebylo "obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství", ale legitimním způsobem se domoci vydání nemovitostí, jež dříve nepochybně patřily jejich právnímu předchůdci a které měly být za nepříliš právně čistých okolností v období totalitního režimu převedeny na stát, nelze citované stanovisko aplikovat zcela mechanicky.

Aniž tak Ústavní soud činil jakékoliv závěry o důvodnosti stěžovateli podané určovací žaloby, uzavírá, že zdůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu nepovažuje za přesvědčivé, vyčerpávající a náležitě se vypořádávající se všemi vznesenými argumenty, což je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak jim Ústavní soud rozumí [nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)], a proto toto rozhodnutí v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil, přičemž tak učinil podle § 44 citovaného zákona, v platném znění, s upuštěním od ústního jednání ve věci. Za uvedeného stavu se Ústavní soud omezil jen na kasaci rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na svou judikaturu, v níž dává najevo, že ochranu ústavnosti je nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci obecných soudů, kdy tímto nálezem je vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelů uvnitř soustavy obecných soudů. Proto byl návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2012 sp. zn. 20 Co 459/2011 odmítnut jako nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.].

Je však třeba dodat, že pokud dovolací soud napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelů směřující zároveň proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu v jeho výroku pod bodem II, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v tam označené části zrušen a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí, postupoval zcela správně a v souladu s jím citovanými procesními předpisy a v této části je i ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neboť ve vztahu ke zrušené části rozsudku soudu prvního stupně, o níž bude soudem znovu rozhodováno, dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje.