Plný text
I.ÚS 444/04
Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. M., CSc., zastoupeného JUDr. J. T., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1183/2003, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností se Ing. P.l Mi., CSc. (dále jen "stěžovatel"), domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Na základě dovolání Nejvyššího státního zastupitelství, podaného v neprospěch stěžovatele, Nejvyšší soud ČR shora označeným usnesením zrušil usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 7. 2003, sp. zn. 8 To 284/2003, a usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 1 T 23/2003. Tímto usnesením bylo, podle § 188 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") a § 172 odst. 1 písm. b) TrŘ, zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro přípravu k trestnému činu obecného ohrožení podle § 7 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k § 179 odst. 1 TrZ. Tohoto skutku se měl dopustit tím, že v době od roku 1970 do roku 1975 byl nasazen v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově jako tajný agent I. Správy Federálního ministerstva vnitra Československé socialistické republiky. Svého působení využil ke shromažďování důležitých údajů, týkajících se ochrany objektů a vypracování čtyř návrhů s nákresy k uložení dvou až osmi výbušnin na různých místech budovy. Výbuchem měl být vyřazen vysílač a zaměstnanci vydáni nebezpečí těžké újmy na zdraví, event. smrti. I. Správa Federálního ministerstva vnitra návrhy přijala, ale jejich realizaci odložila na neurčito. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání z důvodů hmotně právních vad, blíže upřesněných v odůvodnění usnesení. V tomto směru pak konstatoval, že pro posouzení hmotně právních otázek je nutné doplnit okruh dosud shromážděných důkazů, který nelze považovat za úplný, zejména v otázce výše hrozící škody ze stíhaného skutku jako jednoho z následků (účinků) trestného činu. Z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí městského a krajského soudu a zrušil i další rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že doplnění dokazování k základním otázkám, týkající se následku připravovaného trestného činu, by bylo v řízení před soudem spojeno s výraznými obtížemi, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl městský státní zástupce v Brně. Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za okolností a podmínek stanovených zákonem. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k principu subsidiarity musí se Ústavní soud ve své činnosti řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Jeho zásah připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti, v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci, již není možná. Jinými slovy řečeno, nejprve musí proběhnout celé řízení až do stadia konečného pravomocného rozhodnutí obecných soudů, a teprve poté se otevírá cesta k eventuelnímu podání ústavní stížnosti. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že v daném případě je ústavní stížnost stěžovatele, podaná proti usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení: N. Ř.