Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti Competitive Edge Advisors s.r.o., sídlem [adresa] Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 15/2025-43 ze dne 11. 12. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 Af 7/2024-58 ze dne 9. 1. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem [adresa] Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (správce daně) deseti dodatečnými platebními výměry doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty v celkové výši 669 900 Kč a současně jí uložil povinnost uhradit penále ve výši 123 480 Kč. Správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka ve zdaňovacích obdobích leden až říjen 2016 neprokázala přijetí zdanitelných reklamních plnění tak, jak bylo deklarováno na daňových dokladech. Odvolací finanční ředitelství (OFŘ) následně dodatečné platební výměry potvrdilo. Městský soud v Praze správní žalobu proti rozhodnutí OFŘ zamítl. Nejvyšší správní soud nakonec zamítl kasační stížnost proti rozsudku městského soudu.
2. Podle správních soudů stěžovatelka neprokázala faktické uskutečnění reklamního plnění v deklarovaném rozsahu. Nepředložila žádné dokumenty, v nichž by byla obsažena konkretizace reklamní činnosti. Není přitom sporné, že stěžovatelka unesla břemeno tvrzení a primární břemeno důkazní - předložila totiž listiny, které prokazují smluvní ujednání se dvěma společnostmi o dodání reklamních služeb. Zákon, jakož i judikatura správních soudů však požaduje, aby bylo skutečně prokázáno faktické uskutečnění zdanitelného plnění, což stěžovatelka neučinila (srov. např. body 22, 24, 30 či 31 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu; body 23, 25, 29 či 31 napadeného rozsudku městského soudu).
3. Stěžovatelka napadá rozsudky správních soudů ústavní stížností. Tvrdí, že soudy porušily čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jelikož postupovaly přepjatě formalisticky, když lpěly na předložení konkrétních dokumentů, které stěžovatelka nemá v současné době ve své dispozici. Podle stěžovatelky došlo k jednoznačnému prokázání nejen vztahu mezi ní a dodavateli, ale i k prokázání poskytnutí plnění ze strany těchto dodavatelů stěžovatelce. Skutkové a právní závěry, k nimž soudy dospěly, jsou tak podle stěžovatelky v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Usnesení o odmítnutí musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Takový postup je ve zde posuzovaném případě postačující. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti nepředložila žádnou relevantní argumentaci, která by dosahovala ústavněprávního rozměru. Pouze se znovu (již po čtvrté) s totožnou argumentací vymezuje proti skutkovým závěrům správce daně. Správní soudy však již na veškeré námitky stěžovatelky řádně reagovaly, podrobně shrnuly, k jakým závěrům správce daně dospěl, a především shrnuly, proč jsou tyto závěry v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou správních soudů.
6. Argumentace stěžovatelky se navíc s podstatou napadených rozhodnutí v určitých ohledech míjí. Nejvyšší správní soud např. v bodě 22 napadeného rozsudku shrnul, že ze strany stěžovatelky nestačí pouze předložit doklady o zdanitelném plnění, ale je třeba prokázat faktické uskutečnění daného zdanitelného plnění. Přesto stěžovatelka nadále v ústavní stížnosti (např. v jejím bodě 12) trvá na tom, že přijetí zdanitelného plnění vyplývá z rámcové smlouvy či ze zavedené praxe mezi stěžovatelkou a dodavatelem. Avšak těmito důkazy, jak správní soudy opakovaně vysvětlily, nelze prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění. Také faktury, na které stěžovatelka poukazuje v bodě 13 ústavní stížnosti, správní soudy reflektovaly, ale opakovaně v té souvislosti stěžovatelce vysvětlily, že ani jejich existence k prokázání uskutečnění zdanitelného plnění nepostačuje.
7. Lze shrnout, že ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry, které se týkají prokazování uskutečnění zdanitelného plnění. I sama stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti shrnuje, že základní otázkou v posuzované věci je, zda stěžovatelka prokázala přijetí reklamních služeb od dvou dodavatelských společností. Jedná se tedy o výklad a aplikaci norem daňového práva na konkrétní skutkové okolnosti, a to bez jakéhokoli přesahu do roviny základních práv a svobod, k jejichž ochraně je Ústavní soud povolán.
8. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu