I. ÚS 453/18

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým mu byla ve výroku II. uložena povinnost uhradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 1 038,- Kč. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením stěžovatele jako soudního exekutora č. j. 067 EX 4183/12-44 ze dne 1. 8. 2017 bylo rozhodnuto, že se exekuce zastavuje, povinný je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce 7 865,- Kč a oprávněnému na náhradě nákladů oprávněného v exekuci částku ve výši 5 190,90 Kč. K odvolání povinného Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením rozhodl, že se usnesení stěžovatele mění tak, že mu náhrada nákladů exekuce nepřiznává, žádnému z účastníků řízení se náhrada nákladů exekučního řízení nepřiznává a stěžovatel je povinen uhradit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 038,- Kč a oprávněný je povinen uhradit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 692,- Kč. Stěžovatel namítá, že v řízení o zastavení exekuce vystupoval v celém rozsahu výhradně v pozici soudu prvního stupně, tedy orgánu veřejné moci. Není přípustné, aby odvolací soud, změnil-li v odvolacím řízení usnesení stěžovatele jako soudu prvního stupně, zavazoval k úhradě nákladů odvolacího řízení stěžovatele, i kdyby bylo jeho rozhodnutí nesprávné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýše zdrženlivě. V projednávané věci jde navíc o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2018

JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu