Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Správy služeb hl. m. Prahy, sídlem [adresa] zastoupené advokátkou JUDr. Karolinou Besser, sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 217/2025-125 ze dne 29. 10. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 12 C 402/2024-77 ze dne 1. 4. 2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení a M. Z., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím za odtah a parkovné motorového vozidla podle § 19d zákona o pozemních komunikacích. Okresní soud v Berouně napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť vedlejší účastnice již dříve vozidlo prodala, vozidlo navíc bylo vrakem, a tak mělo být postupováno podle § 19c zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil s tím, že pokud stěžovatelka již nebyla vlastníkem vozidla, bránily jí závažné důvody v tom, aby na výzvu stěžovatelky vozidlo sama odstranila.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastnice byla ke dni odtahu (a patrně dodnes) zapsána v registru vozidel, což považuje za rozhodující, neboť v opačném případě by byla činnost silničního správního úřadu dle §19c a § 19d zákona o pozemních komunikacích paralyzována. Stěžovatelka nechápe argumentaci soudů, že měla postupovat podle § 19c zákona o pozemních komunikacích, neboť sama nemůže rozhodovat o tom, zda je vozidlo vrakem, o tom rozhoduje silniční správní úřad. Navíc okresní soud svůj závěr, že šlo o vrak, dovodil jen z tvrzení stěžovatelky a bez řádného dokazování. V každém případě pak podmínky § 19d zákona o pozemních komunikacích byly podle stěžovatelky splněny.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní stížnost se týká sporu o 20 000 Kč, jde tedy o bagatelní částku, což již samo o sobě odůvodňuje závěr o její zjevné neopodstatněnosti (viz např. bod 20 nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 331/24 ze dne 10. 7. 2024). Ačkoliv by přitom bylo do jisté míry možné sdílet výhrady stěžovatelky vůči některým argumentům obecných soudů, klíčový argument krajského soudu, a sice že v podmínkách posuzované věci vedlejší účastnici závažné důvody - ve smyslu věty druhé za středníkem § 19d odst. 2 zákona o pozemních komunikacích - znemožňovaly vozidlo odstranit, stěžovatelka ústavně relevantním způsobem nezpochybnila. Lze poznamenat, že zjevná skutečnost, že vedlejší účastnice nese na celé situaci svůj podíl, se promítla alespoň v nákladovém výroku okresního soudu.
6. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu