Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupené Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3810/2019-263 ze dne 28. 11. 2019, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 69/2018-220 ze dne 15. 5. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 6 C 64/2014-158 ze dne 2. 11. 2017 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Břeclavi zčásti vyhověl žalobě na ochranu osobnosti podané třemi žalobci proti stěžovatelce, a to v části, v níž se první dva žalobci domáhali po stěžovatelce zaslání písemné omluvy a přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 15 000 Kč. Naopak zcela zamítl žalobu třetí žalobkyně, jakož i požadavek prvních dvou žalobců na zaplacení každému z nich dalších 85 000 Kč z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy. K odvolání stěžovatelky i všech žalobců Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu, v němž byl zamítnut požadavek žalobců na zaplacení každému z nich 85 000 Kč, změnil tak, že žalobě vyhověl a uvedenou částku jim přiznal, jinak rozsudek ve zbývající napadené části jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval nejprve procesními podmínkami její věcné projednatelnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudkům krajského a okresního soudu, nepřípustná. Pokud jde o vlastní usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, ovšem není opodstatněná. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
Stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, aniž řádně vymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Stěžovatelka v dovolání jen stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení s tím, že rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž toliko formálně ocitovala část ustanovení § 237 o. s. ř. Stěžovatelka tedy v prvé řadě neoznačila právní otázku, jež by byla způsobilá splnit, alespoň v hrubých rysech, požadavek předpokladu přípustnosti dovolání. Stěžovatelka navíc ohlásila splnění tří ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v citovaném zákonném ustanovení, které se přitom navzájem vylučují, aniž k nim uvedla cokoli bližšího. Ve zbytku svého dovolání se však stěžovatelka převážně zaobírá údajným kontrastem mezi s věcí souvisejícím trestním řízením a civilním sporným řízením, z něhož vzešla nyní napadená rozhodnutí. Již odtud je patrné, že ani obsah této (jinak velmi kusé) polemiky nemohl ze své podstaty poskytnout dovolacímu soudu návod k odhalení toho, jaký předpoklad přípustnosti dovolání je v dané věci splněn a na vyřešení jaké konkrétní právní otázky napadené rozhodnutí krajského soudu spočívá. Nejvyšší soud tedy nepochybil, pakliže za této situace dovolání stěžovatelky odmítl pro absenci zákonem stanovených náležitostí dovolání dle § 243c odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud podotýká, že jde o vadu zásadní, bez které nelze pokládat podané dovolání za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným rozsudkům krajského a okresního soudu) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.). Ze všech výše zmíněných důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu