I. ÚS 459/17

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud Brno-venkov zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení částky 34 375,15 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného doplatku ceny za dílo dle smlouvy o dílo ze dne 3. 5. 2001, jejímž předmětem byla výroba, dodání a montáž eurooken a vrat dle specifikace v ní uvedené. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že nalézací soud nejprve nechal vypracovat znalecký posudek, přičemž ustanovil nekompetentního znalce z jiného oboru, k jehož závěrům nemohl posléze soud přihlížet. Namísto toho, aby soud nechal vypracovat další znalecký posudek, rozhodl o provedení místního šetření, z něhož, jakož i dalších nekvalifikovaných svědeckých výpovědí, vycházel. Soudy si dle názoru stěžovatele učinily o vadách díla vlastní úvahy, třebaže k posouzení existence, povahy a rozsahu vad bylo zapotřebí odborných znalostí, čímž došlo k vážnému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytkl, že jeho dovolání odmítl, aniž by se byl touto jeho námitkou vůbec zabýval, ačkoli nutnost pořízení revizního znaleckého posudku, resp. znaleckého posudku vůbec, závisí-li posouzení věci na odborných znalostech, je otázkou právní, nikoli skutkovou. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr, stěžovatel se skrze námitky procesního charakteru snaží dosáhnout revize skutkového stavu, tyto výhrady ovšem Ústavní soud případnými neshledává. Stěžovatel nalézacímu soudu vytýká provedení místního šetření (de facto namísto toho, aby byl vypracován další znalecký posudek), přehlíží však, že podnět k provedení tohoto místního šetření dal sám, návrh vzešel z jeho strany, a to právě za účelem objasnění existence, závažnosti a rozsahu vad váznoucích na díle. Stěží pak lze mít soudům za zlé, že vycházely z takto provedeného místního šetření, kterého se navíc stěžovatel sám účastnil a k reklamovaným vadám díla se vyjadřoval, např. tím, že oprava kazet na vratech by stála asi 30 000 Kč, jakož i připustil, že žádné opravy neprováděl (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu). Soudy pak při odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí vyšly i ze skutečnosti, že stěžovatel na uplatněné reklamace původně nijak nereagoval (např. ani tím, že by je neuznal), což bylo v rozporu i se smluvními ustanoveními (str. 12 rozsudku odvolacího soudu). Nelze tedy rozumně dospět k závěru, že soudy zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces, pakliže své úvahy o uplatněných reklamacích a existenci vad díla za dané situace založily mj. na místním šetření, a nikoli též na (novém, resp. dalším) znaleckém posudku. Ani odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem nepředstavuje libovůli tohoto soudu. Požadavek na znalecké zkoumání je třeba posuzovat vždy v kontextu každé věci a stavu řízení o ní, nejde o otázku, která je obecně otevřena dovolacímu přezkumu, což také dovolací soud patřičně reflektoval.

Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 14. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Soudkyně Kateřina Šimáčková, členka I. senátu rozhodujícího o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 459/17, přípisem ze dne 13. března 2017 oznámila předsedovi II. senátu, že by mohla vzniknout pochybnost o její nepodjatosti, jelikož právní zástupce stěžovatele v uvedené věci JUDr. V. M. byl v letech cca 1994 až 2001 jejím společníkem při výkonu advokacie ve společném sdružení.

2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

3. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona č. 182/1993 Sb. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod].

4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. Funkce ústavního soudce má zvláštní povahu, v rámci které jsou na osobu soudce kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v ustanovení čl. 84 Ústavy České republiky a na úrovni zákonné v od něj odvozeném ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, které stanovuje neslučitelnost funkce ústavního soudce s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké. Na ústavní soudce jsou nadto kladeny značné nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti.

6. Za nastíněných podmínek není možné u ústavního soudce předpokládat absenci jakýchkoli profesních vztahů, jelikož je zřejmé, že v rámci svého profesního působení před a během výkonu funkce se setkával a bude setkávat s mnohými osobami působícími v právnických profesích. Samotná existence profesního vztahu bez dalšího proto není způsobilá založit u osoby soudce podjatost - v opačném případě by totiž mohlo docházet k nadměrným překážkám v rozhodovací činnosti ústavních soudců a plnění jejich dalších povinností. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je proto vždy třeba vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých zájmů. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům.

7. Na základě výše uvedené argumentace proto II. senát Ústavního soudu, určený pro rozhodnutí o vyloučení soudce, dospěl k závěru, že v konkrétním případě existuje mezi soudkyní Kateřinou Šimáčkovou a právním zástupcem stěžovatele (obdobně jako např. v situaci, o níž rozhodoval Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 1502/11 ze dne 13. 8. 2012, kde byl zástupcem stěžovatele koncipient a společník advokátní kanceláře, která patří dceři ústavního soudce) pouze vztah profesní, založený někdejším výkonem advokacie ve společném sdružení, který bez dalšího není způsobilý založit podjatost soudkyně, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu