I. ÚS 463/08

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 2. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu daná stěžovatelem dne 22. 6. 2006 žalobkyni - I. N. je neplatná. Dále byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vyklizení ve výroku specifikovaného bytu a současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11.550,- Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl ve věci samé rozsudek nalézacího soudu potvrzen a současně jím byla stěžovateli uložena povinnost uhradit na nákladech odvolacího řízení částku 16.348,- Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil jednak námitku, že o žalobě rozhodoval místně nepříslušný soud, jednak nesouhlasil se závěry obecných soudů ohledně posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi ním a žalobkyní. Rovněž poukázal na skutečnost, že obecné soudy, zejména odvolací soud, dospěly k nesprávným právním závěrům na základě nedostatečného dokazování, přičemž k jím navrženým důkazům vůbec nepřihlížely. Dále konstatoval, že vzhledem k závažnosti všech výše uvedených skutečností podal současně v téže věci dovolání. Protože je stěžovatel toho názoru, že výše uvedeným postupem obecné soudy zasáhly do jeho základních práv, navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Dotazem na pracovnici kanceláře senátu 19 C Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008, č.j. 11 Co 676/2007 - 113, podal stěžovatel souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelem podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.

Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§ 236 a násl.) výslovně vyloučena. Za splnění formálních náležitostí dovolání je odpovědný stěžovatel a Ústavní soud se jimi v této fázi řízení nemůže zabývat, neboť by zasahoval do judikatorní činnosti Nejvyššího soudu.

Protože, jak je uvedeno výše, podal stěžovatel vedle ústavní stížnosti i dovolání, je zřejmé, že on sám svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by jeho stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2008

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj