Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Glamour, a. s., sídlem [adresa] Brno, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2606/2025-280 ze dne 2. 12. 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 631/2024-229 ze dne 27. 5. 2025 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 34 C 137/2023-188 ze dne 27. 6. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a D. P. Stapletona, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Vedlejší účastník se mimo jiné vůči stěžovatelce (resp. vůči její právní předchůdkyni) před Městským soudem v Brně domáhal určení vlastnictví k pozemkům p. č. X1 a p. č. X2 v k. ú. [k.ú.], a to tak, že u pozemku p. č. X1 je podílovým spoluvlastníkem s velikostí podílu id. 1/4 (2/8) a u pozemku p. č. X2 podílovým spoluvlastníkem s velikostí podílu id. 7/24 (14/48). Městský soud žalobě ve vztahu ke stěžovatelce vyhověl v záhlaví označeným rozsudkem a určil, že vedlejší účastník je vlastníkem sporných pozemků.
2. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ani v dovolacím řízení nebyla stěžovatelka úspěšná, neboť Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné (§ 237 občanského soudního řádu).
3. Proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s odpovídajícím čl. 6 Úmluvy a čl. 90 Ústavy.
4. Stěžovatelka tvrdí, že nabyla vlastnické právo k výše zmíněným pozemkům na základě řádně uzavřené kupní smlouvy se správkyní konkursní podstaty, nebo jej při nejmenším vydržela v dobré víře v platnost oné smlouvy. Obecné soudy proto odepřely ochranu jejímu vlastnickému právu. Stěžovatelka dále tvrdí, že se obecné soudy dopustily při svém rozhodování libovůle, čímž porušily její právo na soudní a jinou právní ochranu. Obecné soudy se nevypořádaly s argumenty stěžovatelky a nedostatečně posoudily základní otázky daného řízení, týkající se zejména neplatnosti kupní smlouvy nebo dobré víry stěžovatelky. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu též ve skutečnosti, že dovolací soud neshledal její dovolání přípustným a odmítl jej, přestože pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný.
6. Obecné soudy se neodchýlily od ustálené soudní praxe, když dovodily absolutní neplatnost kupní smlouvy, která byla uzavřena mezi stěžovatelkou a správkyní konkursní podstaty v rozporu s § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Odlišný výklad by nevyhnutelně vedl k vyprázdnění smyslu restitucí.
7. Z provedeného dokazování před městským soudem (srov. body 10 a 11 napadeného rozsudku krajského soudu) vyplynulo, že správkyně konkursní podstaty o uplatněném restitučním nároku k pozemkům věděla. Obecné soudy tudíž správně vyložily, že s ohledem na § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, neměly být zmíněné pozemky do konkursní podstaty vůbec zahrnuty (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2947/23 ze dne 19. 3. 2024, bod 13).
8. Obecné soudy dále přesvědčivě odůvodnily svůj závěr o tom, proč stěžovatelka nebyla v dobré víře ohledně vlastnického práva k pozemkům, a nemohla jej tedy vydržet, ani nabýt od nevlastníka (body 8 až 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, body 18 až 20 napadeného rozsudku krajského soudu).
9. Ústavní soud rovněž neshledal žádné pochybení na straně obecných soudů, které by představovalo stěžovatelkou tvrzené porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů představují výhradní doménu obecných soudů.
10. Obecné soudy se plně vypořádaly s námitkou stěžovatelky odkazující na vybranou judikaturu (zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 ze dne 5. 1. 2011 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 762/11 ze dne 29. 3. 2012). Judikatura, kterou stěžovatelka před obecnými soudy argumentovala, není pro posuzovaný případ relevantní, protože se jedná o odlišné skutkové stavy. V nyní posuzované věci podání vylučovací žaloby nepřicházelo v úvahu vzhledem k tomu, že v době pro potenciální podání této žaloby se pozemky v konkursní podstatě již nenacházely. Ústavní soud se přitom nemůže ztotožnit ani se závěrem stěžovatelky, že se předestřenými judikaturními závěry nezabývaly. Na uvedené totiž Nejvyšší soud reaguje v bodě 11 napadeného usnesení a odůvodňuje, proč daná judikatura v její věci relevantní není.
11. Nejvyšší soud stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, proč není její dovolání přípustné. K tomu Ústavní soud dodává, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Úlohou Ústavního soudu je pouze dbát na dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019). V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení nezjistil.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2026
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu