Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 6 C 2059/2000, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým mu bylo uloženo zaplatit částku odpovídající přirážce k jízdnému za porušení přepravní smlouvy a náklady řízení. Podle stěžovatele tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, konkrétně článků 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve věci bylo rozhodnuto platebním rozkazem, který byl následně zrušen, neboť se mu nepodařilo doručit do vlastních rukou. Následně mu byla usnesením soudu ustanovena opatrovnice s odůvodněním, že se nezdržuje na adrese svého trvalého bydliště a nepřebírá poštu, byl tedy shledán osobou neznámého pobytu. Soud neprováděl žádná šetření, omezil se pouze na dotaz na evidenci obyvatel a vězňů. Ustanovená opatrovnice jej řádně nezastupovala, nijak jeho zájmy nehájila. Její činnost se omezovala pouze na přebírání pošty. Postup soudu nebyl v souladu se zásadou vyhledávací, neboť ustanovení opatrovníka je možné jen pokud je spolehlivě prokázán důvod podle § 29 odst. 3 OSŘ. Ustanovená opatrovnice je navíc zaměstnankyní soudu, je zde tedy zřejmý střet zájmů. Stěžovatel k podpoře svých tvrzení odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu. O existenci ústavní stížností napadeného rozsudku se dozvěděl až 15. prosince 2010 od zaměstnankyně Obvodního soudu pro Prahu 8.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity, k němuž se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podmínkou podání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná, pokud tyto procesní prostředky stěžovatel nevyčerpal, jak je tomu i v právě posuzované věci. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti skutečnosti, že mu byl Obvodním soudem pro Prahu 8 ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady. Oprávněnost svých tvrzení odvozuje z judikatury Ústavního soudu v této otázce. Ta je však s ohledem na změny, ke kterým došlo zákonem č. 7/2009 Sb., s účinností ode dne 1. července 2009, v této otázce již zjevně neaplikovatelná. Podle § 229 odst. 1 písm. h) OSŘ, ve znění zákona č. 7/2009 Sb., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže mu byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Podle § 234 odst. 5 OSŘ lze, z důvodu zmatečnosti uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. h) OSŘ, žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí. Pokud stěžovatel nepodal žalobu pro zmatečnost, jako poslední prostředek k ochraně svých práv, nevyčerpal tak všechny prostředky k ochraně svých práv. Tato skutečnost činí jeho ústavní stížnost nepřípustnou. Vzhledem k výše uvedenému proto soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2011
František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu