Plný text
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M. a PaeDr. M. M., zastoupených JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, č.j. 22 Co 627,628/2004-336, výroky III. a IV., s návrhem na odložení vykonatelnosti t a k t o :
Ústavní stížnost s e o d m í t á
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelé se ve své ústavní stížnosti podané ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhají zrušení výroků III. a IV. rozhodnutí citovaného v záhlaví, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předmětným rozsudkem Městského soudu v Praze byl ve výrocích I. a II., o věci samé, částečně změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 7. 2004, sp.zn. 17 C 86/96 doplněný usnesením ze dne 3. 11. 2004. Ve výrocích III. a IV., které stěžovatelé napadají, rozhodl odvolací soud o tom, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 438.789,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.) a dále že jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 55.602,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.). Proti výrokům I. a II. tohoto rozhodnutí si stěžovatelé podali v souladu s poučením odvolacího soudu dovolání. Zákon o Ústavním soudu § 75 odst. 1 stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení je vyjádřením principu subsidiarity, jednoho ze základních principů ústavního soudnictví. Důvodem existence tohoto principu jsou mimo jiné samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Za situace, kdy bylo podáno dovolání proti výrokům o věci samé, nelze říci, že jsou vyčerpány všechny procesní prostředky, které slouží k ochraně práv stěžovatelů. Nejvyšší soud se bude v rámci přezkumu dovoláním napadených výroků zabývat i souvisejícími výroky o nákladech řízení. Bylo by tedy porušením principu subsidiarity a zároveň nerespektováním úlohy, kterou Ústavní soud mezi orgány moci soudní zastává, kdyby Ústavní soud za této situace o výrocích o nákladech řízení rozhodoval.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v tomto případě sdílí osud ústavní stížnosti. Za situace, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, nebylo možné návrhu vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2006
Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka