Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti společnosti SOHORS spol. s r. o., Žár 70, Žár, právně zastoupené Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem se sídlem [adresa] České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2015 č.j. 10 Af 44/2015-532, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 6. 1. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za každé z devíti napadených správních rozhodnutí. Stěžovatelce tak byla uložena povinnost zaplatit za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu 9 x 3.000,- Kč, tedy celkem 27.000,- Kč. S výše nastíněným závěrem však stěžovatelka nesouhlasí a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně konstatoval, že ústavněprávní interpretace zákona č. 549/1991 Sb. nemůže být taková, že by podle ní byl účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, pokud se jedná o rozhodnutí skutkově a právně zcela identická, týkající se týchž účastníků a vydaná týž den, stejným správním orgánem (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03, II. ÚS 745/06, I. ÚS 43/07 a II. ÚS 275/08).
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatelce je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že obdobné ústavní stížnosti se v minulosti staly důvodem k zásahu Ústavního soudu, nicméně v současné době je první senát Ústavního soudu vázán právním názorem vysloveným ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st.35/13. Z něj vyplývá, že "Ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle § 9 odst. 1 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná".
Proti samotnému usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku sice není přípustné odvolání, toto usnesení však není konečným rozhodnutím v řízení. Stěžovatel má v pokračujícím řízení možnost bránit svá práva (k tomu srov. argumentaci obsaženou ve výše citovaném stanovisku Pléna). Zásah Ústavního soudu v této fázi řízení by byl popřením principu subsidiarity, jednoho ze základních principů, na nichž je ústavní soudnictví vystavěno. Nad nezbytnou míru odůvodnění předmětného usnesení lze stran aplikace § 6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb. odkázat též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2130/15. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětný návrh v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro nepřípustnost. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. července 2016
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj