Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vlasty Formánkové a Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. P., právně zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vlkem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2005, sp. zn. 11 Tvo 47/2005, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 5 To 55/2005, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní náležitosti ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc vynesl dne 1. dubna 2005 rozsudek (č.j. 53 T 3/2004-2376) ve věci samé, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 7 a půl roku. S ohledem na postoupení věci odvolacímu soudu vydal Vrchní soud v Olomouci napadené rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, a přitom došlo k rozšíření vazebních důvodů. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Nejvyšší soud ČR shora označeným usnesením zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle popsal okolnosti jeho vzetí do vazby. Po vzetí do vazby došlo k jejímu opakovanému prodloužení, zejména s odkazem na hrozbu trestu přesahujícího osm let a rovněž s odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/04. Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na zdravotní obtíže, bezúhonnost a délku vazby.
V napadeném rozhodnutí o prodloužení vazby měl být stěžovatel zkrácen ve svých právech zaručených v čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že délky vazby byla překročena. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřil předseda senátu 11 Tvo, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Předseda Vrchního soudu v Olomouci uvedl, že vrchní soud dovodil existenci vazebních důvodů i splnění dalších podmínek pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě, a dále uvedl, že v rozhodnutí o vazbě nebylo předjímáno rozhodnutí o vině či nevině, ale pouze hlediska rozhodná pro závěry o existenci vazebních důvodů. Pro podporu svých závěrů odkázal účastník na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 246/04, ve kterém se Ústavní soud zabýval jiným rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě. Závěrem účastník řízení uvedl, že usnesením ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 5 To 55/2005 odmítl odvolání stěžovatele proti rozsudku ve věci samé, a stěžovatel byl k výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou. Žádné z předložených vyjádření nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli nezasílal k podání případné repliky. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, jejích doplňků a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů. Napadenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do práv zaručených v čl. 5 odst. 3 Úmluvy, podle kterého každý kdo je zatčen nebo jiným zákonným způsobem zbaven svobody musí být v přiměřené lhůtě předveden před soudce a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení. Podle citovaného článku Úmluvy, je pro realizaci základních práv a svobod nezbytná jejich zákonná úprava. V daném případě jsou tato práva upravena v §§ 67 a násl. trestního řádu kde jsou uvedeny podmínky nezbytné pro uvalení vazby i konkrétní lhůty pro její trvání. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl ve vazbě od 6. srpna 2003, tedy po dobu přesahující dva roky. V jeho věci může doba vazby dosáhnout až tří let (§ 71 odst. 8 písm. c) trestního řádu), což se může stěžovateli subjektivně jevit jako nepřiměřeně dlouhá doba. Přesto však není v rozporu se zákonným limitem, který je v souladu s ústavně chráněnými právy zakotvenými v Úmluvě. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud, jak dal opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjímečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2006
František Duchoň předseda senátu