Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti společnosti X, zastoupené advokátem Mgr. Jiřím Koláčkem, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 220/2025-350 ze dne 26. 11. 2025 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 12 T 13/2025-334 ze dne 2. 9. 2025, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství Brno-venkov a M. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka vystupovala jako poškozená v trestním řízení, které vyústilo v napadený rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření podle § 254 odst. 1 alinea třetí trestního zákoníku, kterého se dopustil ve zkratce tím, že blíže nezjištěným způsobem zničil nebo ukryl účetní knihy společnosti Y. Stěžovatelka byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, proti čemuž podala odvolání, které Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je uvedeno, že obviněný svým jednání nejen ztížil, ale prakticky znemožnil, aby se stěžovatelka právní cestou domohla uspokojení své pohledávky. Výrok o náhradě škody proto stěžovatelka považuje za nelogický, neboť pokud měla za společností Y vykonatelnou pohledávku, jejíž vymožení se v důsledku protiprávního jednání stalo prakticky nemožné, musela stěžovatelce vzniknout škoda ve výši pohledávky. Jiný výklad není možný a není potřeba žádného dalšího dokazování.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, zasahuje jen zcela výjimečně. Důvody k jeho zásahu jsou v zásadě trojí. Zaprvé jde o případy, v nichž pochybení trestních soudů již nelze napravit v občanskoprávním řízení. Zadruhé o případy, ve kterých je rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo svévolí. Třetím důvodem může být excesivně nízká přiznaná náhrada nemajetkové újmy popírající účel adhezního řízení a působící sekundární viktimizaci (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1456/25 ze dne 20. 11. 2025). 6. V nyní posuzované věci tyto důvody podle Ústavního soudu naplněny nejsou. To, že by tvrzené pochybení soudů nebylo možné napravit v civilním řízení, stěžovatelka netvrdí. Jako právnická osoba pak logicky netvrdí ani to, že by byla sekundárně viktimizována.
7. Zbývá tedy možná svévole, přičemž v tomto směru lze přiznat určitou relevanci argumentům stěžovatelky ohledně znění skutkové věty odsuzujícího rozsudku, z níž není zcela zřejmé, co je myšleno tím, že obviněný daným ohrožovacím deliktem "prakticky" znemožnil uspokojení pohledávky stěžovatelky, a vzhledem k absenci odůvodnění (§ 129 odst. 2 trestního řádu) není vyjasněno ani to, jak k tomu mělo dojít (tedy není vysvětlena příčinná souvislost). Ovšem pokud okresní soud zároveň v napadeném rozsudku i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vyložil a vysvětlil, proč nemá vznik škody za prokázaný - a stěžovatelka se kromě důrazu na skutkovou větu omezila jen na konstatování, že se kvůli jednání obviněného nedomohla své pohledávky v exekučním řízení - pak uvedené výhrady zpochybňují spíše samotné znění skutkové věty, která patrně měla být formulována precizněji, nežli výrok o adhezním nároku. Jeho správnost Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti nehodnotí a za svévolný jej v okolnostech dané věci nepovažuje.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu