Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti města České Lípy, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph. D., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 172/2016-61 ze dne 1. 12. 2016, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 20. 2. 2017 došel Ústavnímu soudu návrh směřující proti v záhlaví označenému soudnímu rozhodnutí. Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda návrh na zahájení řízení splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jeho věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřuje proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, proti němuž není ze své podstaty zásadně přípustná (obdobně srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 241/97, II. ÚS 2492/12 aj., dostupná, jako další zde uváděná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz). Řízení ve věci samé nadále pokračuje, a proto není splněna podmínka vyčerpání všech relevantních procesních prostředků, které stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel si je nepřípustnosti ústavní stížnosti sám vědom, poukazuje však na to, že v daném řízení dle jeho názoru dochází ke značným průtahům a stížnost rovněž svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Jinými slovy, stěžovatel se dožaduje akceptace výjimek z nepřípustnosti ústavní stížnosti uvedených v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu. Pro tento postup ovšem Ústavní soud důvody neshledal. Uplatnění výjimek podle písmene a) a podle písmene b) citovaného ustanovení se navzájem vylučuje. Zatímco výjimka podle písmene a) předpokládá ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí za situace, kdy všechna řízení jsou již skončena (je jí tedy napadeno rozhodnutí konečné, což ovšem není daný případ), výjimka podle písmene b) sice také předpokládá existenci pravomocného rozhodnutí, proti němuž směřuje ústavní stížnost, lze ji však uplatnit i za situace, kdy ve věci ještě probíhá řízení o opravném prostředku (jedná se o opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí). Značné průtahy zde však nelze dovozovat jen ze skutečnosti, že řízení jako celek trvá dlouhou dobu. Ty se totiž v prvé řadě váží ke konkrétnímu řízení o podaném opravném prostředku, což na daný případ rovněž nedopadá. Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti žalobkyně rozhodl během několika měsíců od vydání jí napadeného rozsudku krajského soudu. Skutečnost, že v důsledku zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu se věc vrací žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení, je v protikladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a uplatnění uvedených výjimek nepřipouští. Za dané situace tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. dubna 2017
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj