Výrok
Ústavní stížnost se z a m í t á .
Odůvodnění
uvedl, že charakter lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat z hlediska obecných předpisů občanského práva. Zákon č. 87/1991 Sb. je předpisem hmotněprávním, proto je třeba se řídit pravidly občanského práva hmotného. Lhůta podle § 5 odst. 4 citovaného zákona je lhůtou promlčecí, neboť s jejím nedodržením není spojován zánik nároku, oproti lhůtě podle ust. § 5 odst. 2 téhož zákona. Délka lhůty pro uplatnění nároku je však v zákonu upravena odchylně od obecné úpravy, a to na jeden rok. Běh lhůt však v zák. č. 87/1991 Sb. speciálně upraven není, proto je třeba použít obecné úpravy ustanovení § 122 obč. zákoníku. Z toho soud dovodil, že posledním dnem lhůty v daném případě byl 1. 4. 1992, tímto dnem objektivní promlčecí lhůta bezpodmínečně skončila. Proto bylo třeba, aby nejpozději posledního dne promlčecí lhůty bylo řízení zahájeno u soudu, tj. aby do tohoto dne byla soudu doručena žaloba.
Okresní soud Plzeň - město ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 8. 1997 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze 4. 8. 1997 rovněž odkázal na odůvodnění rozsudku s dodatkem, že podle jeho názoru nelze stanovisko soudu vykládat tak, že je považováno za promlčené vlastnické právo oprávněné osoby, ale tak, že se promlčuje právo na soudní ochranu této osoby. V žádném případě nejde o lhůtu pořádkovou. Správa budov města Plzně se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Po zhodnocení provedených důkazů, zejména soudního spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná. Ústavní soud již několikrát judikoval ( např. sp. zn. I. ÚS 139/93, Pl. ÚS 3/94, II. ÚS 59/95), že zákon č. 87/1991 Sb. nelze chápat tak, že ruší generelně právní stav v době nesvobody a s tím i všechny křivdy, jichž se režim dopouštěl, ale že usiluje o zmírnění některých křivd, které, jak je uvedeno v jeho preambuli, "nelze nikdy zcela napravit". Se zřetelem na smysl a účel restitučního zákona se zákonodárce v souvislosti s nápravou křivd v době nesvobody nespokojil s obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku, ale vydal zvláštní restituční předpisy, k nimž patří i zákon č. 87/1991 Sb. Tento zákon je proto nutno považovat za zákon speciální k zákoníku občanskému. Zákon upravuje podmínky, za nichž je možno uplatnit nárok na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd.
Jednou z podmínek pro uplatnění nároku na vydání věci je i dodržení lhůt, uvedených v § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud se v tomto případě ztotožnil se stanoviskem obou obecných soudů, že lhůta uvedená v § 5 odst. 4 tohoto zákona je lhůtou hmotněprávní. Zatímco délka této lhůty je v zákonu upravena odchylně od obecné úpravy v občanském zákoníku, běh této lhůty v zák. č. 87/1991 Sb. speciálně upraven není, proto je nutno použít obecné úpravy podle § 122 obč. zákoníku. V daném případě to znamená, že pokud posledním dnem této lhůty byl 1. duben 1992, byl to poslední den, kdy bylo nutno uplatnit nárok u soudu, aby byl ještě uplatněn včas a nebyl promlčen nebo nezanikl. K tomu, aby byl v případě hmotněprávní lhůty nárok uplatněn včas, musí být nejpozději poslední den lhůty uplatněn žalobou přímo u soudu, nikoli jen v posledním dni lhůty odevzdán k přepravě instituci, která provádí doručování (pošta), jako je tomu u lhůt procesních.
Pokud jde o charakter této lhůty, z dikce ustanovení § 5 odst. 4 zák.č. 87/1991 Sb. zcela nepochybně vyplývá, že se jedná o lhůtu promlčecí, neboť s jejím nedodržením zákon nespojuje zánik nároku, na rozdíl od dikce ustanovení § 5 odst. 2 tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že odpůrce vznesl řádně a včas námitku promlčení, nezbylo, dle názoru Ústavního soudu, okresnímu soudu nic jiného, než žalobu zamítnout, aniž se zabýval meritem věci. Nelze proto souhlasit s tvrzením navrhovatelky, že postupem obou soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
K námitce navrhovatelky, že postupem obou soudů bylo porušeno její právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, je nutno poukázat na ustálený výklad Ústavního soudu, podle něhož je posláním tohoto článku ochrana vlastnických vztahů právně již konstituovaných. Tuto podmínku však navrhovatelka pouhým vznesením nároku nesplnila. V daném případě se tedy nemůže jednat o promlčení vlastnického práva navrhovatelky, když na toto vlastnické právo pouze vznesla svůj nárok. Jedná se o promlčení lhůty k uplatnění nároku na vlastnictví věci.
K nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/93, na který se navrhovatelka odvolává, je třeba uvést, že k restituci, jakožto k obnovení původního právního stavu, může dojít pouze za předpokladu splnění všech zákonných podmínek, což navrhovatelka nesplnila. Nejsou-li splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění nároku na vydání věci, vlastníkem zůstává nadále povinná osoba.
Pokud jde o tvrzení, že postupem obou soudů byl porušen čl. 3 odst. 1 Listiny, kterým se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu, navrhovatelka neuvedla, čím bylo toto její právo porušeno. Oba soudy rozhodovaly na základě obecně závazných právních norem, které se vztahují na všechny občany bez rozdílu, aplikovaly je na základě svého právního posouzení věci a není tudíž žádný důvod k tvrzení, že navrhovatelka byla nějakým způsobem vzhledem k ostatním občanům znevýhodněna.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že Okresní soud Plzeň - město ani Krajský soud v Plzni svými rozsudky neporušily žádné ze základních práv zakotvených v Listině, jejichž porušení navrhovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost zamítnout.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 24. února 1998