Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. J. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997, čj. 28 Co 370/97 - 63, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 6. 1995, čj. 4 C 915/92 - 27,
takto:
Výrok
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 30. 1. 1998, došlá Ústavnímu soudu dne 5. 2. 1998, napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997, čj. 28 Co 370/97 - 63, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 6. 1995, čj. 4 C 915/92 - 27, a to tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat dům čp. [č.p.] se stavební parcelou č. [parcela] v katastrálním území L., obec Č., okres Rakovník, nebo že kupní smlouva uzavřená dne 27. 10. 1997 mezi Státním statkem, n. p., R., jako převodcem a žalovanými jako nabyvateli se zrušuje, nebo že žalovaní jsou povinni vydat žalobkyni uvedené nemovitosti. Stěžovatelka má za to, že rozsudky soudů obou stupňů nebylo respektováno její vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Dovozuje, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod a že byl rovněž porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, když její žaloba na ochranu vlastnického práva byla zamítnuta, ačkoliv své vlastnické právo dostatečným způsobem prokázala.
Proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze podala stěžovatelka současně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., když o jejím návrhu na připuštění dovolání nebylo odvolacím soudem rozhodnuto.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 1999, čj. 28 Cdo 2542/99 - 117, Ústavní soud zjistil, že dovolací řízení bylo podle § 243b odst. 4 věta druhá o. s. ř. zastaveno. Bylo tak rozhodnuto na základě zpětvzetí dovolání stěžovatelky ze dne 26. 1. 1999, které došlo soudu prvního stupně dne 28. 1. 1999.
Ústavní soud při projednávání návrhu stěžovatelky vycházel z toho, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud při posuzování předloženého návrhu ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelka svou možnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nevyužila, když, aniž by vyčkala rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, podané dovolání vzala zpět. Ústavní soud tak musel dospět k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Soudce zpravodaj byl proto nucen považovat návrh ústavní stížnosti za nepřípustný a jako takový jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2000 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu