Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznice Vinařice, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 7. listopadu 2025 č. j. 23 PP 30/2025-31 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. 14 To 572/2025-50, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Kladně a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K namítanému porušení mělo dojít v důsledku nevyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu § 88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2025, za současného porušení zásady individualizace trestu ze strany obecných soudů.
2. Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v trvání dvou let z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. 2 T 156/2019. Tímto byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku k původně podmíněně odloženému trestu odnětí svobody, ale z důvodu neosvědčení se ve zkušební době mu byl výkon trestu nařízen na základě usnesení téhož soudu ze dne 5. 3. 2024. První žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu nebylo vyhověno.
3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta druhá žádost stěžovatele o podmíněné propuštění. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel naplnil pouze dvě ze tří podmínek podmíněného propuštění ve smyslu § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to (i) časovou podmínku spočívající ve výkonu poměrné části trestu a (ii) podmínku prokázání polepšení, u níž sice okresní soud její naplnění explicitně nekonstatoval, ale z jeho odůvodnění je zřejmé, že její nenaplnění nebylo důvodem pro zamítnutí žádosti. Dle okresního soudu totiž stěžovatel nenaplnil třetí podmínku podmíněného propuštění, tedy prognózu vedení řádného života v budoucnu, neboť v dostatečné míře nedoložil řádnou přípravu podmínek pro svůj návrat na svobodu, zejména v souvislosti se svým zaměstnáním a bydlením, ale též pokud jde o prevenci působení rizikových okolních vlivů na stěžovatele skrze resocializaci a reintegraci do společnosti.
4. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení nejprve shodně s okresním soudem potvrdil naplnění první podmínky výkonu poměrné části trestu a korigoval odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu v otázce prokázání polepšení stěžovatele ve smyslu, že sice jde o nedostatek odůvodnění, nikoli však o důvod pro zrušení usnesení okresního soudu ve stížnostním řízení. Krajský soud následně přisvědčil závěru okresního soudu o nenaplnění třetí podmínky podmíněného propuštění.
Argumentace stěžovatele
5. Ač stěžovatel souhlasí se závěry soudů stran naplnění prvních dvou podmínek pro vyhovění jeho žádosti, soudy dle stěžovatele nesprávně posoudily podmínku třetí. K tomu uvádí, že požadavek soudů na jeho větší aktivitu při zajištění dostatečné podpory pro řádný život na svobodě je z důvodu jeho specifických osobnostních vlastností v rozporu se zásadou individualizace trestu. V souvislosti s touto zásadou dále stěžovatel vyzdvihuje společenský přínos života na svobodě vázaného určitými pravidly oproti životu ve výkonu trestu odnětí svobody. Nevypořádání se s jeho námitkami a nesprávné posouzení jeho argumentace obecnými soudy vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu k podmíněnému propuštění vyplývá, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění, neexistuje, neboť jde o mimořádný zákonný institut mající povahu zákonem presumovaného benefitu, který otevírá možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu za splnění zákonem vytyčených předpokladů podmíněně propustit; její posouzení je ponecháno na úvaze obecných soudů (srov. např. nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04, usnesení ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1925/21 či usnesení ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 389/18). Pro postup obecných soudů platí, že každý případ musí být posuzován individuálně na základě konkrétních skutkových okolností a že obecné soudy musejí zkoumat kumulativní naplnění všech tří zákonných předpokladů podmíněného propuštění, přičemž úvahy o jejich naplnění či nenaplnění musejí přesvědčivě odůvodnit (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 nebo usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 148/15).
9. Ústavní soud respektuje nezávislé a nestranné posouzení předpokladů podmíněného propuštění obecnými soudy a do jejich rozhodnutí zasahuje pouze v případech, kdy takové posouzení vede k porušení zásad spravedlivého procesu z důvodu, že rozhodnutí obecných soudů vykazují znaky libovůle, zjevného faktického omylu či logického excesu (srov. např. nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 nebo usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2485/19). Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu proto může dojít zejména tehdy, pokud (i) obecné soudy rozhodovaly zcela na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, (ii) jejich rozhodnutí bylo opřeno toliko o informace z doby odsouzení či o trestní minulost, a došlo tak k porušení zákazu dvojího přičítání téhož, (iii) odůvodnění rozhodnutí trpí závažnými logickými rozpory nebo (iv) nebyl respektován princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní (srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22, nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21, nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 či usnesení ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1769/21).
10. Pokud jde o třetí zákonný předpoklad podmíněného propuštění, totiž předpoklad prognózy vedení řádného života v budoucnu, na jehož nesprávném posouzení obecnými soudy v souvislosti se zásadou individualizace trestu stěžovatel staví svou argumentaci, z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jde o samostatnou podmínku, jejíž naplnění nemůže automaticky vyplynout z naplnění dvou zbylých podmínek, a že alternativou k ní je přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného (srov. např. nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21). Do okruhu okolností zkoumaných obecnými soudy při vyhodnocování naplnění předmětné třetí podmínky se řadí mj. trestní minulost odsouzeného, jež však nesmí být jedinou zkoumanou okolností a její posouzení nesmí být mechanické, nýbrž komplexní, dále aktuální situace odsouzeného, jeho snaha o nápravu, jeho rodinné zázemí, zajištění práce a ubytování či přístup k náhradě škody (srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22, nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21 nebo nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10). Roli v posouzení třetího předpokladu podmíněného propuštění přitom může hrát právě i stěžovatelem namítaná zásada individualizace trestu, a to z důvodu požadavku individuálního hodnocení každého případu a nepřípustnosti paušálního vyloučení možnosti podmíněného propuštění (srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22 nebo nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21).
11. V nyní projednávané věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že se nelze ztotožnit s námitkami stěžovatele a v postupu obecných soudů nelze spatřovat ústavněprávně relevantní pochybení spočívající v porušení zásady individualizace trestu v souvislosti s nenaplněním třetího předpokladu podmíněného propuštění.
12. Jádro stěžovatelovy argumentace uplatněné v jeho ústavní stížnosti spočívá právě v nevhodnosti posouzení třetí podmínky (viz výše) vzhledem k jeho osobnostním vlastnostem, pokud jde o míru jeho aktivity nutné k zajištění "bezpečného prostoru" pro pobyt na svobodě. Tato námitka však nemůže obstát, neboť z obou napadených rozhodnutí je zřejmý individualizovaný přístup obecných soudů, jež řádně hodnotily situaci stěžovatele i stran specifických vlastností jeho osobnosti, a to i v otázce naplnění třetího předpokladu podmíněného propuštění. To vyplývá např. z bodu 10 napadeného usnesení krajského soudu a bodů 18-19 napadeného usnesení okresního soudu.
13. Se zřetelem k výše uvedenému, až na případy zjevných excesů je třeba ponechat posouzení těchto předpokladů na úvaze obecných soudů. Dle Ústavního soudu přitom nelze mít za to, že k jakémukoli z výše popsaných excesů by v nyní projednávané věci došlo, jelikož obecné soudy v otázce naplnění třetího předpokladu svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily, přičemž v nich nezohlednily pouze osobnostní předpoklady stěžovatele, nýbrž i další výše vypočtené okolnosti včetně existence reálné možnosti jeho pracovního uplatnění či možnosti ubytování, jakož i rizikovosti prostředí, do něhož by se stěžovatel potenciálně vrátil. Právě prostředí, v němž by se stěžovatel po propuštění ocitnul, je přitom důležitým faktorem pro posouzení prognózy vedení řádného života. Nedostatečné zajištění podmínek předcházejících rizikovému působení okolí na odsouzeného totiž může být jedním z legitimních důvodů zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění (srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22 nebo usnesení ze dne 14. 9. 2021 sp. zn IV. ÚS 1925/21). Nutnost kladení důrazu na zajištění bezpečného prostředí je v řešeném případě zjevná právě s ohledem na osobnostní předpoklady stěžovatele, který sám v ústavní stížnosti uznává, že minimalizace rizik prostředí je zásadním předpokladem pro jeho "dobré fungování" ve společnosti.
14. Přestože lze v obecné rovině souhlasit se stěžovatelem v tom, že podmíněné propuštění za kontrolovaného plnění stanovených podmínek např. prostřednictvím dohledu probačního úředníka může potenciálně sehrát příznivější roli než výkon trestu odnětí svobody, k takovému řešení však nelze přikročit bez splnění zákonných podmínek. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by obecné soudy svým postupem ústavněprávně relevantním způsobem porušily zásadu individualizace trestu, neboť to byl právě individualizovaný přístup obecných soudů ke stěžovateli, jenž ve svém důsledku vedl k zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění.
15. Z výše uvedeného proto vyplývá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou stižena vadami ústavněprávního charakteru a nedošlo jimi k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu