Plný text
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 6. ledna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. B. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 8 To 179/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 3 T 29/2000,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že obecné soudy porušily jeho základní právo vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Plzni zamítl odvolaní stěžovatele proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, kterým byl stěžovatel uznán vinným jednak trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1, 2 trest. zákona a jednak trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 2 trest. zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud I. stupně postupoval v dané věci procesně naprosto správně, pro rozhodnutí bez důvodných pochybností si opatřil dostatek důkazů, které zhodnotil jednotlivě i v souhrnu a logicky tak dospěl ke správným skutkovým a právním závěrům v otázce viny stěžovatele. K námitkám uvedeným v odvolání stěžovatele se krajský soud vyjádřil tak, že s těmito uplatněnými námitkami se již vyrovnal soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku. Proti rozhodnutí odvolacího soudu si stěžovatel podal dovolání opírající se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trest. řádu a spočívající podle názoru stěžovatele v nesprávném skutkovém posouzení věci, které Nejvyšší soud ČR dle § 265i odst. 1 písm. b) trest. řádu odmítl, neboť shledal, že stěžovatel podal dovolání z jiného důvodu než zakotvuje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trest. řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nesprávně hodnotily ve věci učiněné svědecké výpovědi, a to zejména z hlediska věrohodnosti těchto výpovědí, kdy byly dle jeho názoru upřednostňovány výpovědi svědčící v jeho neprospěch, což v důsledku znamená porušení presumpce neviny garantované čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále se stěžovatel domnívá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 90 Ústavy. Proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by komukoli v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovateli bylo nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Samotná skutečnost, že obecné soudy opřely svá tvrzení o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud stěžovatel namítá dále porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, které dle něj spočívalo v nesprávném hodnocení učiněných svědeckých výpovědí, Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Po prostudování obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že neobsahuje nic, čím by se obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že nalézací i odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí detailně a oba soudy se vypořádaly se všemi námitkami obhajoby, tedy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, do nichž se promítají principy upravené v hlavě páté Listiny.
Porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
Nad výše uvedenou argumentaci a vzhledem k dosud neustálené judikatuře Ústavní soud uvádí, že by ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl pouze rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, mohla být považována za návrh podaný opožděně, tedy po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ani Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 30/2003 Sb., které vyložilo přípustnost a běh lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku s výjimkou obnovy řízení, nemění nic na skutečnosti, že v každém případě je nutno napadnout i rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který byl k ochraně práva využit, a od něhož se počítá běh lhůty.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
V Brně dne 6. ledna 2004 JUDr. František Duchoň, v. r. Předseda senátu