Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1324/2019-249 ze dne 20. listopadu 2019, Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 159/2019-215 ze dne 13. května 2019, a rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 5 T 87/2018-200 ze dne 15. února 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud v Karviné (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, a odsoudil jej k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců; současně mu uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 44 637 Kč a se zbytkem byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, a uložil mu peněžitý trest ve výši 20 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců; současně mu uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 31 987 Kč a se zbytkem byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako podané z jiných než z dovolacích důvodů. 2. Řádně zastoupený stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení napadených rozhodnutí; tvrdí, že se žádného trestného činu nedopustil a odmítá závěry obecných soudů, které svými rozhodnutími měly porušit jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel popsal okolnosti případu a uvedl, jaké konkrétní důkazy (a proč) považuje za vadné a jaké závěry z nich podle jeho přesvědčení plynou, či naopak nevyplývají; zpochybňuje výši stanovené škody, nelogičnost místa zásahu do plynoměru, absenci motivace, technickou zručnost uvedený zásah provést a opakuje nedostatek důvodů spáchat tvrzený trestný čin.
3. Ústavní soud předně uvádí, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování porušení tvrzených ústavních práv, aniž by bylo uvedeno, v čem měl citovaný zásah spočívat. 4. Z napadených rozhodnutí se podává, že při kontrole veřejně přístupného plynoměru (před domem stěžovatele) bylo zjištěno jeho poškození, které následně zdokumentovala policie, a přístroj byl odeslán k odbornému zkoumání. Ze zjištěných stop i z dalších důkazů vyplynulo podezření, že v důsledku neoprávněné manipulace s plynoměrem byla snížena skutečná spotřeba. V řízení byla vyvrácena obhajoba stěžovatele, který tvrdil, že je dostatečně solventní a neměl důvod trestnou činnost páchat. Rozsudek nalézacího soudu zrušil odvolací soud jen s ohledem na nesprávně zjištěnou výši škody; v novém rozhodnutí pozměnil skutkovou větu a poškozené v adhezním řízení přiznal nižší částku. 5. Jak v odvolání, tak i v dovolání stěžovatel opakoval svoji obhajobu a stejnou argumentaci předložil i v ústavní stížnosti. 6. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není běžnou instancí všeobecného soudnictví, nezjišťuje ani nehodnotí skutkový stav; zasáhne jen v případě nejzávažnějších pochybení, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či vykazují-li svévoli - o takovou situaci v projednávané věci nejde. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti, vyjma svého nesouhlasu s výroky obecných soudů, ani netvrdí žádnou okolnost svědčící o tvrzeném zásahu do jeho základních práv. Obecné soudy se věcí zabývaly v dostatečném rozsahu, postupovaly v souladu s procesním předpisy, na základě provedených důkazů jednoznačně rozhodly o naplnění skutkové podstaty trestného činu a svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily. Stěžovateli nebylo upřeno právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani nebyla porušena zásada rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí nic bližšího k tomu, proč měl být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny) a proč mělo být porušeno právo na veřejnost a projednání věci v jeho přítomnosti a bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). 8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku Okresního soudu v Karviné není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu