Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. R., toho času ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Katarínou Kaškovou, advokátkou se sídlem [adresa] 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 612/2019-39 ze dne 31. 10. 2019 a usnesení Okresního soudu Praha-východ č. j. 0 Nt 2104/2019-29 ze dne 4. 10. 2019 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud Praha-východ na návrh státní zástupkyně rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu a zároveň zamítl jeho žádost o propuštění z vazby, a nevyhověl tak ani stěžovatelem navrženým alternativním opatřením nahrazujícím vazbu (písemný slib, dohled probačního úředníka, záruka důvěryhodné osoby). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze vpředu uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že napadená usnesení soudů obsahují pouze povšechné a obecné odůvodnění. Stěžovatel je přesvědčen, že ani jeden z vazebních důvodů není v jeho případě dán. Dle jeho názoru bylo prokázáno, že s ohledem na zdravotní a psychické problémy, kterými trpí v důsledku dlouhodobé závislosti na pervitinu, má v případě svého propuštění na svobodu zájem léčit se v Psychiatrické nemocnici Bohnice, která mu již potvrdila možný termín nástupu. Není proto namístě závěr soudů o důvodné obavě z toho, že uprchne nebo se bude skrývat. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vyložily, v čem spatřují trvání vazebních důvodů u vazby útěkové a předstižné. Okresní soud konkrétně poukázal na to, že stěžovatel s orgány činnými v přípravném řízení dlouhodobě nespolupracoval, nepřebíral si poštovní zásilky, které mu byly zasílány na adresu, kterou uvedl jako adresu pro účely doručování, a nedostavoval se k úkonům trestního řízení, přestože o jejich konání byl řádně a včas vyrozuměn. Okresní soud v té souvislosti připomněl i to, že stěžovatel byl opakovaně, a to jak osobně, tak i prostřednictvím své přítelkyně telefonicky upozorňován ze strany vyšetřovatelky, aby se k úkonům dostavil, že za těchto okolností mu nebude hrozit vzetí do vazby, nicméně i přesto stěžovatel na tyto výzvy nereagoval a s policií nespolupracoval. Dále okresní soud zdůraznil, že stěžovatel je v dané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 8 až 12 let. Nadto stěžovatel dle okresního soudu pokračoval v trestné činnosti i poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, v němž již byl vyslechnut, a proto proti němu bylo zahájeno další trestní stíhání pro obdobný skutek. Dle názoru Ústavního soudu jsou tyto vzájemně propojené důvody dostatečně konkrétní a plyne z nich reálná obava z uprchnutí stěžovatele a jeho případného skrývání, jakož i z možného opakování trestné činnosti. Odůvodnění vazby předstižné i útěkové proto nejen v ústavní rovině zcela obstojí. Okresní soud se též vypořádal s tvrzeními stěžovatele o léčbě drogové závislosti a uvedl rozumné důvody, pro které jeho dobrovolný pobyt v léčebně neskýtá dostatečnou záruku. Stejně tak se neopomněl vyjádřit k nabízeným alternativním opatřením, která právě v důsledku nahromadění výše uvedených okolností dosavadního průběhu trestního řízení a chování samotného stěžovatele nepřijal. Ve stejném duchu se nese i odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. V podrobnostech lze na přiléhavé závěry soudů zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu