I. ÚS 586/18

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení celé řady ustanovení Listiny základních práv a svobod, zejména čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 2 a 4 a čl. 36 odst. 1. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl o svěření nezletilého syna stěžovatele do péče prarodičů zemřelé matky nezletilého, stěžovateli uložil povinnost přispívat na jeho výživu částku 4 000 Kč měsíčně vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám prarodičů, zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovy, jakož i návrh na svěření nezletilého do pěstounské péče prarodičů, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že na jeho straně nebyly žádné překážky, a to ani subjektivní ani objektivní povahy pro to, aby byl nezletilý svěřen do jeho péče. Ohradil se proti odvolacím soudem tvrzenému příklonu k alkoholu, na který poukázal odvolací soud, usuzuje přitom též z jeho vzhledu. Dle svých slov u jednání před odvolacím soudem byl slušně oblečen, choval se zcela slušně a byl zcela střízlivý. Dále namítl, že jelikož byl nezletilý dlouhou dobu ve výchově prarodičů, je ovlivněn jejich názory, což mělo vliv i na jeho postoj. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je toliko pokračující polemikou s důvody, které vedly soudy ke svěření nezletilého do péče rodičů zesnulé matky dítěte, a postrádá jakýkoli ústavně právní rozměr. Z obsahu napadených rozsudků Ústavní soud žádný zjevný exces či nespravedlnost ze strany soudů nezjistil. K prokázání skutkového stavu soudy provedly dostatečné množství důkazů, které jim umožnily vyvodit patřičné závěry. Jejich rozhodnutí přitom spočívá na třech stěžejních závěrech. Prvním z nich je, že stěžovatel inklinuje k užívání alkoholu, což městský soud zjistil primárně nikoli z vizáže stěžovatele přítomného u jednání, ale především ze znaleckého posudku (tak jako i nalézací soud před ním). Dále soudy poukázaly na dlouhotrvající fyzické násilí vůči matce nezletilého, které vývoj nezletilého podstatně poznamenalo. Tuto skutečnost soudy zjistily z pravomocného trestního příkazu vydaného ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 22/2012. Konečně třetím podstatným důvodem byl setrvačný názor samotného nezletilého syna, který si přál zůstat u prarodičů. Kombinace všech těchto hledisek pak soudy vedla ke svěření nezletilého do péče prarodičů a zamítnutí návrhu stěžovatele na změnu výchovy. Takto vzájemně propojená myšlenková konstrukce je výsledkem nezávislého hodnocení důkazů soudy a prvky libovůle v něm Ústavní soud nespatřuje. Brojí-li stěžovatel proti zmínce odvolacího soudu o jeho vzhledu majícím svědčit o příklonu k alkoholu, nutno především podotknout, že stěžovatel jí připisuje daleko větší význam, než jaký jí odvolací soud ve skutečnosti sám přisuzuje. Nejedná se totiž o klíčovou úvahu, na níž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž spíše o doprovodnou poznámku a poznatek, který soud o problémech stěžovatele v této oblasti jeho života spíše utvrdil. Ze všech uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 28. března 2018

Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu