I. ÚS 598/14

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2014, stěžovatel napadl usnesení Obvodního ředitelství policie Praha IV (dále jen „policie“), ze dne 13. 11. 2013, č. j. KRPA-168336-13/TČ-2013-001474 (dále jen „usnesení policie“), kterým bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro provinění zatajení věci dle § 219 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), které mělo spočívat v tom, že na diskotéce či v jejím těsném okolí nalezl mobilní telefon, vypnul jej a ponechal si jej bez vědomí majitele, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 14.000 Kč, přičemž telefon poškozenému vrátil dne 9. 4. 2013 poté, co se dozvěděl, že věc je prověřována Policií České republiky. Rovněž napadl usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen „státní zastupitelství“) ze dne 23. 1. 2014, č. j. 1 ZT 58/2013-22 (dále jen „usnesení státního zastupitelství“), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policie. Stěžovatel namítá, že usnesení policie není formulováno v souladu s právním řádem. Skutek v něm popsaný totiž dle jeho přesvědčení nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu dle ustanovení § 219 odst. 1 trestního zákoníku, ani žádného jiného trestného činu. Upozorňuje přitom, že ve věci se jedná již o druhé zahájení trestního stíhání, kdy prvé bylo státním zastupitelstvím právě pro formulační nedostatečnost zrušeno. Stěžovatel nerozumí tomu, proč v prvém případě byla jeho stížnost ke státnímu zastupitelství úspěšná a podruhé nikoliv, když obě rozhodnutí jsou téměř zcela identická. Dle stěžovatele byl takto rozdílným rozhodováváním porušen princip předvídatelnosti práva. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Žádný z nich však poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 7 trestního řádu připuštěna stížnost. Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Naopak, lze konstatovat, že stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení o zahájení trestního stíhání, které je formulováno naprosto standardně. Pokud stěžovatel tvrdí, že skutek popsaný v usnesení policie nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu dle ustanovení § 219 odst. 1 trestního zákoníku, není vůbec jasné, co tím má na mysli, když popis skutku naopak zcela přesně odpovídá textu uvedené skutkové podstaty. Stejně tak je pro Ústavní soud záhadou, jak se může stěžovateli jevit nejasným, proč usnesení police nebylo státním zastupitelství k jeho stížnosti zrušeno na rozdíl od usnesení dřívějšího. Z jednoduchého porovnání předchozího a nynějšího usnesení o zahájení trestního stíhání je zjevné, že tato rozhodnutí nejsou, byť to stěžovatel tvrdí, vůbec identická. Naopak druhé rozhodnutí bylo po stránce popisu skutku zásadním způsobem doplněno. Ústavní soud nejenže neshledal stěžovatelovu ústavní stížnost důvodnou, ale má tuto její nedůvodnost za zjevnou natolik, že považuje za nutné nad rámec věci stěžovatelova právního zástupce upozornit, že povinná účast advokáta při podávání ústavních stížností by měla přispívat k vyloučení a omezení zbytečných podání. Ačkoliv z pohledu právního zástupce začasté jistě platí, že výsledek zvažovaných opravných prostředků včetně ústavní stížnosti je obtížné předjímat, přesto by si advokát před podáním toho kterého návrhu měl činit úvahu, zda návrh má alespoň nepatrnou naději na úspěch. Bez ní by totiž jeho zpracování a podání toliko bezúčelně mařilo čas a prostředky jeho klienta, jeho samotného, i státních orgánů či dalších subjektů, kterým je takový návrh adresován. Ústavní soud se nemůže ubránit dojmu, že nynější ústavní stížnost se jeví neopodstatněnou tak evidentně, že její podání nelze hodnotit jako racionální. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost musel považovat z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu