Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti A. Č., zastoupené advokátem JUDr. M. Č., sídlem [adresa] Cheb, proti opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 162/2025 ze dne 9. 1. 2026 a sp. zn. 0 Nt 18192/2025 ze dne 2. 2. 2026, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. K tomu mělo dojít v souvislosti s ustanovením obhájce v trestním řízení. Stěžovatelka zároveň navrhla odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelce jako obviněné byl v přípravném řízení dne 1. 9. 2025 z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 trestního řádu ustanoven obhájce JUDr. D. M., který dne 17. 12. 2025 soudu sdělil, že přerušuje výkon advokacie a s ohledem na § 27 zákona o advokacii žádá, aby obhájcem stěžovatelky byl ustanoven jím zvolený zástupce JUDr. M. Č.. Po podání obžaloby soudce Obvodního soud pro Prahu 4 opatřením sp. zn. 0 Nt 18192/2025 ze dne 9. 1. 2026 zrušil ustanovení JUDr. D. M. a obhájcem stěžovatelky ustanovil JUDr. M. Č.. Téhož dne samosoudce Obvodního soudu pro Prahu napadeným opatřením sp. zn. 2 T 162/2025 zprostil JUDr. D. M. povinnosti obhajovat stěžovatelku a obhájcem stěžovatelky ustanovil JUDr. M. O.. Napadeným usnesením 0 Nt 18192/2025 ze dne 2. 2. 2026 soudce obvodního soudu zrušil ustanovení JUDr. M. Č. obhájcem stěžovatelky.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obvodní soud dvěma protichůdnými rozhodnutími způsobil stav nejistoty ohledně toho, kdo stěžovatelku obhajuje, napadenými opatřeními navíc obvodní soud nerespektoval § 27 zákona o advokacii. Podle stěžovatelky napadená opatření zasahují do samotné realizace práva na obhajobu a bezprostředně se dotýkají jejího procesní postavení v trestním řízení, neboť určují, kdo je oprávněn za ni vykonávat procesní práva. Stěžovatelka uvádí, že advokát JUDr. M. Č. obhajobu již před vydáním napadených opatření fakticky vykonával.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud se ve své judikatuře staví se značnou zdrženlivostí k přezkoumávání dílčích rozhodnutí a postupů soudů v probíhajících řízeních, která zásadně hodnotí jako celek [viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 61/25 ze dne 12. 11. 2025; 510/2025 Sb.]. Ústavní soudnictví je totiž vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy tvrzenou neústavnost nelze napravit jiným způsobem.
6. V posuzované věci nastal bezpochyby nežádoucí stav, jelikož obvodní soud v tentýž den vydal dvě víceméně protichůdná opatření, čímž mohla potenciálně vzniknout nejistota ohledně obhajování stěžovatelky. Tento stav byl ovšem odstraněn napadeným usnesením sp. zn. 0 Nt 18192/2025 ze dne 2. 2. 2026, po němž již o tom, kdo je ustanoveným obhájcem, nebylo pochyb. Vysvětlení soudu, že zrušil ustanovení JUDr. M. Č., neboť k němu (oproti ustanovení JUDr. M. O.) došlo po podání obžaloby již nepříslušným soudcem, se přitom za nastalé situace jeví logickým.
7. Stěžovatelka nicméně nespatřuje porušení svých práv jen v nastalém stavu nejistoty, který byl odstraněn, ale i vůbec v tom, že jí v konečném důsledku nebyl jako obhájce ustanoven JUDr. M. Č.. Ústavní soud v obecné rovině nevylučuje, že v některých případech může otázka ustanovení konkrétní osoby obhájcem nabýt ústavní rozměr. Ovšem v posuzované věci byla stěžovatelka opakovaně upozorněna na to, že si v souladu s § 37 odst. 2 trestního řádu může místo obhájce, který jí byl ustanoven, zvolit obhájce jiného. Jelikož se z ústavní stížnosti ani z k ní přiloženého spisového materiálu nejevila žádná překážka takového postupu, dotázal se Ústavní soud advokáta stěžovatelky, v čem s ohledem na § 37 odst. 2 trestního řádu překážku tomu, aby stěžovatelku obhajoval, spatřuje. Ani v obdržené odpovědi ale taková překážka nezazněla (naopak, advokát stěžovatelky dr. Č. výslovně uvedl, že "v projednávané trestní věci neexistovala žádná zákonná okolnost, která by [mu] bránila vykonávat obhajobu stěžovatelky"). Z ústavní stížnosti neplynou např. ani relevantní majetkové okolnosti, k čemuž je ostatně možno poznamenat, že samotné zvolení obhájce na plnou moc ani není relevantní kritériem při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 483/23 ze dne 10. 6. 2024; srov. dále i usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3443/20 ze dne 26. 1. 2021).
8. Za dané situace Ústavní soud nevidí důvod na podústavní úrovni podrobněji řešit, zda si obvodní soud správně vyložil vztah § 39 trestního řádu a § 27 zákona o advokacii (k němuž lze podotknout, že stěžovatelkou zmiňovaná literatura a judikatura hovoří o zástupcích, resp. nástupcích určených Českou advokátní komorou), neboť není jemu instančně nadřízeným soudem, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti zabývajícím se primárně tím, jak se tvrzená pochybení soudů promítají do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Tento průmět vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí soud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu