Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2008, čj. 28 Cdo 5415/2007 - 322, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, čj. 11 Cmo 411/2006 - 284, jako soudu odvolacího. Uvedeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako soudu prvního stupně, ze dne 14. 9. 2006, čj. 13 Cm 743/2005 - 254, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na zaplacení částky 758.161,- Kč s úrokem z prodlení.
Stěžovatel uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je postaveno na posouzení "Dohody o ukončení smlouvy o pronájmu stravovacího zařízení" (dále jen "Dohoda") ze dne 21. 11. 2000, jako platného a účinného právního úkonu, jehož skutečným obsahem je narovnání a vypořádání bezdůvodného obohacení mezi smluvními stranami. Nejvyšší soud se s tímto právním závěrem ztotožnil. Obecné soudy tak porušily ustanovení § 35 ObčZ, neboť postupovaly v rozporu s pravidly jazykového, systematického a teleologického výkladu. Nevzaly v úvahu obsah této dohody a vůli smluvních stran, která se jednoznačně vztahuje ke zrušení smlouvy jako absolutně neplatné. V návaznosti na stěžovatelem navržené posouzení Dohody, jako absolutně neplatného právního úkonu, obecné soudy nepřipustily důkazy jím navrhované (konkrétně výslechy tří označených svědků) k prokázání jeho tvrzení o úmyslném opomenutí formální podmínky platnosti nájemní smlouvy. Soudy rovněž blíže nezkoumaly okolnosti uzavření Dohody, ačkoliv ty přímo souvisí s posouzením její platnosti z hlediska existence svobodné vůle stěžovatele.
Zmíněná rozhodnutí obecných soudů jsou, podle stěžovatele, výsledkem svévolné aplikace jednoduchého práva. Postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR.
Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhal, proti žalovanému Agrostroj Pelhřimov, a. s., zaplacení 758.161,- Kč s příslušenstvím, původně z titulu náhrady škody. Později změnil právní důvod svého nároku na vrácení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil. Jeho skutkové závěry označil za správné, jeho právní závěry nikoli. Dospěl k závěru, že Dohodu účastníků ze dne 21. 11. 2000 je třeba, vzhledem k jejímu obsahu, považovat za dohodu o narovnání ve smyslu § 585 ObčZ. Účastníci touto dohodou řešili řadu sporných otázek - v neposlední řadě postavili najisto datum ukončení užívání stravovacího zařízení stěžovatelem. V uvedené dohodě si účastníci vzájemně výslovně potvrdili, že vůči sobě nemají žádných majetkových ani jiných nároků. Stěžovatel si musel být vědom toho, že i když užíval stravovací zařízení na základě neplatné smlouvy, bude muset za užívání zaplatit. Netvrdil ani neprokázal, že by byl k uzavření dohody o narovnání donucen. Vzhledem k uzavřené dohodě o narovnání tedy nelze žalobu stěžovatele považovat za důvodnou.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost. Ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu, že dohodou účastníků o narovnání, ze dne 21. 11. 2000, byl právní vztah mezi stranami vypořádán podle § 585 odst. 1 ObčZ. Z hlediska těchto, pro věc určujících hmotněprávních otázek, odvolací soud nepochybil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že svévolně aplikovaly jednoduché právo, skutkově nezkoumaly okolnosti uzavření Dohody o ukončení smlouvy o pronájmu stravovacího zařízení, neprovedly jím navrhované důkazy a nepostupovaly při hodnocení provedených důkazů v souladu s ústavně zaručenými právy účastníků řízení.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho posláním je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Podle názoru Ústavního soudu, který není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), a tudíž nezasahují do shora vymezených ústavních práv stěžovatele. Jsou v dostatečném rozsahu v intencích ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ odůvodněna a nelze v nich spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy (srov. k této kautele jako zábraně proti svévoli nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 138/2000, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 a další).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu