Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť byla vydána v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvedl, že Listina zaručuje mimo jiné každému právo na ochranu zdraví a na náhradu škody, všichni jsou si v řízení rovni, každý má právo, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Jak Ústavní soud zjistil, bylo v záhlaví uvedeným usnesením policejního orgánu podle § 159a odst. 1 tr. ř. odloženo podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit podezřelá R. K. tím, že jako řidička osobního automobilu porušila ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, když při vjíždění z vedlejší na hlavní komunikaci nedala přednost v jízdě po hlavní komunikaci přijíždějícímu stěžovateli, čímž došlo ke střetu motocyklisty a osobního automobilu a ke zranění stěžovatele, které si vyžádalo hospitalizaci v době nejméně jednoho měsíce po nehodě s nutností dalšího léčení, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak.
Proti uvedenému rozhodnutí policejního orgánu o odložení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, již však státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jičíně v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel jen obecně namítal bez bližšího odůvodnění, že výše uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení porušují jeho základní právo zaručené ústavním zákonem podle Ústavy České republiky. Dále uvedl, že proti tomuto rozhodnutí bude rovněž podávat opakovaný podnět k provedení výkonu dohledu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové, a to pro porušení zákona.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je tudíž pojímána restriktivně; pro projednávanou věc je pak v první řadě relevantní závěr učiněný ve věci sp. zn. II. ÚS 155/05 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno), ve které Ústavní soud [s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu rovněž nepublikováno, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz)] prohlásil, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná čl. 36 ... Listiny". Tato kasační intervence má své místo zásadně jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit.
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 105, str. 471; dostupný také na http://nalus.usoud.cz). I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Ústavní soud nyní dodává, že uvedené závěry platí ve stejném rozsahu i na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými rozhodly o odložení podezření ze spáchání trestného činu. Mezi ústavně zaručená práva a svobody nepatří "právo na to, aby jiný subjekt byl trestně stíhán".
K ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud uvádí, že nesdílí výhrady stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě stížnost, ve které uvedl důvody nesouhlasu s rozhodnutím policejního orgánu, požádal o jeho zrušení a pokračování ve vyšetřování. Nesouhlasil se závěrem vyšetřování, že příčinou dopravní nehody byla jeho nepřiměřená rychlost jízdy a nesprávné předjíždění motocyklisty, a současně se dožadoval provedení dalších důkazů (výslech svědků, revizní znalecký posudek). Státní zástupce okresního státního zastupitelství přezkoumal rozhodnutí policejního orgánu i spisový materiál a dospěl k závěru, že uvedené rozhodnutí je zcela správné a důvodné. K námitkám stěžovatele poukázal na to, že policejní orgán postupoval v průběhu prověřování plně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a v souladu s rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Dle tohoto rozhodnutí byl do řízení přibrán soudní znalec v oboru silniční a městská doprava za účelem vypracování znaleckého posudku, na základě kterého dospěl k objektivnímu závěru, že stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Z předchozího řízení jednoznačně vyplynulo, že v předmětné věci se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu. Ze sdělení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jičíně (č. l. 6) se podává, že opakovaný podnět k provedení výkonu dohledu ve věci stěžovatele již nebyl podán.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.